Recenze hry Rise of the Ronin. Návštěva historického Japonska, které k dokonalosti chybělo málo

Akční adventura pro PlayStation 5 ● Cena: 1 899 Kč ● Singleplayer a kooperace ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Při pohledu na předchozí výtvory Teamu Ninja si určitě nejeden hráč řekne, že i jejich další hra musí patřit do žánru souls-like. Přeci jen mají za sebou Nioh a Wo Long: Fallen Dynasty. Upřímně bych se tomuto dojmu nedivil, také na mě tak Rise of the Ronin zprvu působit. Stačilo ale pár hodin, aby mi bylo jasné, že tentokrát se tvůrci vydali více směrem k akční adventuře. RPG prvky tady sice stále hrají svoji roli, ale není ani zdaleka tak výrazná, jako u jejich předchozí tvorby. Nejdřív se ale podíváme na to, čeho že se to s našim róninem vůbec účastníme. 

Nepředvídatelný osud Japonska 

V roce 1863 to v Japonsku pěkně vřelo. Země se pomalu otevírala návštěvníkům z dalších částí světa a začaly sem pronikat výdobytky ze západu. S otevřenou náručí tyto kroky ale nevítal ani zdaleka každý. Začaly se formovat skupiny odpůrců šógunátu, které chtěli plánům zabránit. Šógunovy jednotky k prvním problémům jen nepřihlížely a rázně proti nim zasahovaly. Svědky jednoho z takových útoků, během kterého lehla popelem celá vesnice, je i hlavní protagonista, který se potom spolu s dalším přeživším dítětem stává elitním bojovníkem. Samotné je jen těžko porazíte, ale společně se jim nedokáže postavit nikdo.  

Podoba rónina ani jeho společníka či společnice není předem daná. Jejich vzhledy si můžete upravit jednoduchém editoru. Stejně tak si vybíráte i původ, od kterého se odvíjejí počáteční statistiky a schopnosti. Netrvá to vůbec dlouho a dvojice je rozdělena z důvodu, který vám neprozradím, stejně jako spoustu dalších příběhových věcí. To, čím vás děj provází, je totiž kupodivu chytlavé.  

Můj údiv způsobily hlavně zážitky z Nioh 2 a Wo Long, kde to s příběhem bylo hodně slabé. Proto jsem rád, že právě na něm v Rise of the Ronin výrazně zapracovali. Trochu mě ale mrzí, že protagonista je opět valnou většinu hry němý. I když si při tvorbě postavy vybíráte hlas, tak ho uslyšíte jen párkrát během těch nejdůležitějších příběhových momentů. Což je škoda, protože kdyby se zapojoval i do běžných rozhovorů, dojem bych měl ještě lepší.

Po krátkém úvodu vás hra vypustí do první otevřené oblasti. Jokohama na první pohled vypadá dost rozlehle, ale nenechte se zmást. Tvoří totiž jen zhruba třetinu celé hry. Neustále vás ale budou provázet spory sil šógunátu a jeho odpůrců. Na kterou stranu se postavíte? Záleží na vašem rozhodnutí.  

Není to tak, že by si hráč měl volit mezi dobrem a zlem. Každá strana má dobré úvahy a přemýšlí o budoucnosti jiným stylem. Jedno je ale jasné – bez prolévání krve se to neobejde. Nad volbami se tak nedá jen mávnout rukou. Sám jsem se to snažil hrát na obě strany, což je také možné, protože ani jedna z frakcí nad vámi definitivně nezlomí hůl. Kdo by také nechtěl mít ve svém týmu tak schopného bojovníka? Při vyústění každé mise, se kterou muselo přijít podstatnější rozhodnutí, jsem si ale neustále říkal, co by se mohlo stát, kdybych šel tou druhou cestou.  

Napětí okolo příběhu udržuje Rise of the Ronin perfektně. Volby jsou těžké i z toho důvodu, že jsem si velmi snadno oblíbil postavy na obou stranách. Potkáte známé historickém osobnosti, ale nečekejte naprosto přesné vyobrazení jejich chování. Občas Team Ninja sklouzává k typickým stereotypům, které jsou známé každému divákovi anime seriálů. I tak je to ale propastný rozdíl oproti loňskému Wo Longu, kde jsem pomalu nevěděl, kdo je kdo a hlavní protagonista nebyl v příběhu vůbec důležitý. 

Jestli budete chtít zjistit, jaké by byly osudy postav, kdybyste zvolili jinou možnost, můžete tak učinit díky opakování misí, k čemuž se dostanete po první kapitole. Rozvětvená časová linie vám prozradí, že zase tolik možností není a ohromné množství rozuzlení je jen iluzí, ale iluzí zatraceně dobře navozenou. 

Róninem v perfektním stylu 

Proč že to tedy není souls-like, i když tak Rise of the Ronin vypadá? S tímto žánrem se neodmyslitelně pojí nekompromisní obtížnost. Tady přichází první zásadní rozdíl. Máte na výběr ze tří úrovní obtížnosti. Jako vždy jsem v takovém případě volil střední cestu a za celých těch zhruba 30 hodin jsem neměl nejmenší problém s těžkým bossem. To není způsobené jen obtížností jako takovou, ale i dalšími zjednodušenými mechanikami.  

I když si během tvorby postavy vybíráte původ, tak na něm ve výsledku vlastně vůbec nezáleží. Zbraň stejně můžete používat jakoukoliv, ke speciálním dovednostem se také časem dostanete. Hlavní tedy je, najít si váš oblíbený druh, ať už je to katana, puška s bajonetem nebo kopí, a jde se do akce. Přímo akční část nemá od Dark Souls zase tak daleko. Musíte správně pracovat se staminou, respektive s Ki, časovat útoky a správně uhýbat či vykrývat rány nepřítele. Sám jsem volil cestu precizního odrážení, jako to můžete znát ze Sekiro: Shadow Dies Twice nebo Wo Long. Není nic lepšího než nepříteli odrazit každý úder z komba, probodnout ho a odřezat mu u toho pár končetin. S brutalitou Rise of the Ronin nešetří.  

Blokování, odrážení a boj samotný nekončí u volby zbraně. Velmi důležité jsou také bojové styly. Každý z nich s sebou přináší úplně odlišný set pohybů jak základních, tak speciálních. Mění se i způsob odrážení. Mojí hlavní zbraní byla katana hlavně proto, že má největší množství stylů. Obecně se ale dělí na 3 druhy, které najdete u každého druhu zbraně. S jedním se snáze odrážejí meče, další je lepší proti kopí a poslední nejlépe funguje proti obouručním čepelím. Pak jsou tady další chuťovky, které sice nemají tolik světlých stránek, ale kdo by nechtěl při krájení nepřítele vypadat víc stylově. 

A co zbroj? Svého rónina můžete obléct do všeho možného. Najdete klasická kimona, samurajské zbroje, ale dostanete se i ke společenským oblekům či vojenským uniformám. V podstatě se můžete řídit tím, že co má největší číslíčko nebo nejlepší bonusy, to automaticky nasazujete. Žádný systém váhy oblečení tady totiž nefunguje, a tak není důvod se nějak zaobírat volbou. Jestli si potrpíte na styl, tak se velmi rychle dostanete k možnosti upravit si vzhled bez ohledu na to, jakou výbavu máte zrovna nasazenou v inventáři.  

Rise of the Ronin se navíc potýká se stejným neduhem u vybavení, jako předchozí hry Teamu Ninja. Jsou ho strašná kvanta. Z každého nepřítele seberete nějakou cetku, zbraň nebo surovinu. Výsledkem je zahlcený inventář, který jsem většinou raději rovnou prodal prvnímu obchodníkovi. Vzhledem k tomu, že jsem se velmi rychle dostal ke kompletní výstroji s legendární kvalitou, ani jsem pak neměl pořádně radost z nových a lepších zbraní, protože to zkrátka není žádná výjimečná situace. 

Pokud by na vás přeci jen některý z hlavních bossů byl až příliš velkým soustem, tak se místo toho můžete pustit do řady dalších činností. Kromě hlavní linky jsou tady propracovanější vedlejší úkoly s příběhovými postavami, questy pomáhání místním obyvatelům a další drobnosti, jako hlazení koček, vybíjení kempu vzbouřenců nebo navštěvování svatyň. Skrz to si můžete velmi rychle nahrabat zkušenosti na vyšší úrovně.  

Levelování v Rise of the Ronin funguje tak, že jako v běžném RPG sbírá vaše postava zkušenosti, které už jí nikdo nevezme. Zároveň se vám ale plní ukazatel karmy, což je menší stopa po souls-like žánru. Jakmile vás někdo zabije, o karmu přijdete. Abyste ji získali zpět, je potřeba onoho samuraje propíchnout. Jestli zemřete znovu, karma je v tahu. To se ale moc často nestává, protože si karmu na body schopností proměňujete u praporků, které potkáte každou chvíli. Na rozdíl od klasických RPG si pak nevylepšujete přímo statistiky. Místo toho odemykáte nové schopnosti a vlastnosti v kategorii pro každou z nich. Tím se vám pak navyšuje i síla, obratnost, charizma nebo inteligence. 

Celkově nižší obtížnosti nahrává také fakt, že nepřátelé moc inteligence nepobrali. Nenápadné čištění kempů je velmi použitelné. Jakmile nestojíte přímo v zorném poli bojovníka, je mu celkem jedno, že jste zrovna někoho za jeho zády podřezali. Není to ale úplně konzistentní. Jednou mě okolo postávající samurajové slyšeli hned, jak jsem se jednoho z nich snažil zabít. Jindy se ale strhla neskutečná bitka, a když už byl klid, všiml jsem si, že opodál stále jeden ze zlořádů hlídkuje, jako by se nechumelilo.  

Osamělá cesta 

Do hlavních příběhových misí se můžete pustit také v kooperaci až pro tři hráče. Nefunguje to tedy tak, že byste společně s kamarády mohli pobíhat po Jokohamě. Zvát se navzájem můžete jedině do předem k tomu určených misí, které se vždy odehrávají v ohraničené oblasti. Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem Rise of the Ronin hrál, mělo přístup omezené množství lidí, jsem spoluhráče našel jen párkrát. A víc ani není potřeba, protože kooperace mi sem moc nesedí.  

Hraní v multiplayeru by rozhodně nemělo být něco, kvůli čemu si Rise of the Ronin koupíte. Spíš je to jen příjemný přídavek. V praxi to ale dost ubírá na dojmu, že jste neohroženým bojovníkem, který se díky svým schopnostem dokáže vyrovnat naprosto každému včetně početní přesily. Ve skupince je velmi snadné na nepřítele naběhnout a rozšmelcovat ho neustálým útočením.  

I když nemáte kamarády, tak na bojiště nemusíte vstupovat sami. Do party si můžete vzít dvě postavy, se kterými jste navázali vztah. I tuto možnost jsem ale využil pouze párkrát. Spolubojovnící vám sice mohou pomoct s přesilou, ale ani bez nich to není problém. Nepřátelé většinou čekají, až budou na řadě a více najednou jich zaútočí jen málokdy.  

Kooperací online prvky nekončí. Róniny ostatních hráčů můžete potkávat při prostém pobíhání světem. Jsou to jen vytvoření avataři, ale alespoň můžete pochytit inspiraci pro nový vzhled. Také se do nich můžete pustit. Pokud je porazíte, zlepšíte si své schopnosti boje se zbraní, kterou proti vám použili. Jména ostatních hráčů uvidíte také u psíků, kteří se občas objeví na osvobozeném území. Stačí je pohladit a poslat je zase dál. I vy můžete svého Shiba-Inu vyslat na výpravu. Nic hlubšího v tom není, ale právě podobné online provázání mi v takových hrách, jako je Rise of the Ronin, smysl dává. 

Šumění větru a padání listů 

Velmi probíraným tématem už od prvního traileru je grafika. V prvotních dojmech jsem zmiňoval, že na mě Rise of the Ronin působí přinejlepším průměrně. Během průchodu si mě ale historické Japonsko dokázalo získat víc. Jasně, někdy dokáže vypadat ošklivě, ale víc než to mi vadí prázdnota celého světa. Ani jsem neočekával, že v odlehlé vesnici by mě měly vítat davy lidí. Na hlavních ulicích Jokohamy nebo Eda to ale vypadá stejně prázdně. Skupinka tří lidí na široké cestě mi přijde opravdu nedostatečná.  

Během průzkumu přírody se tento dojem vcelku vytrácí. Celé atmosféře v tyto momenty hodně pomáhá samotná vegetace. Při pohledu na screenshoty nevypadá tak přesvědčivě, ale díky tomu, že se tráva vlní ve větru, neustále slyšíte šum stromů a kolem vás poletují lístky, dojem pak značně vylepšuje.  

Srovnání grafických nastavení (výkon, grafika, ray tracing)

Grafické orgie tady ale tak jako tak neočekávejte, ať už si vyberete jakékoliv nastavení. Jak můžete vidět na snímcích výše, rozdíly mezi nimi nejsou nikterak propastné. U preference grafiky jsou vidět hlavně na ostřejší vegetaci a stínech. Valnou většinu hry jsem stejně prošel s preferencí výkonu, která slibuje 60 FPS. Tuto hranici ale nedokáže udržet neustále. V přírodě a během misí na zásek nenarazíte, ale jakmile přijdete do města, posekávání je cítit.  

U nastavení výkonu a ray tracingu máte navíc možnost odemknout framerate. To pro mě ale nebylo moc použitelné, protože FPS s ní létají nahoru dolů a je to mnohem horší pocit, než se zamčenými 30 FPS. Zůstává tedy faktem, že ani jeden z nabízených módů grafiky není dokonalý, což je prostě škoda. Rise of the Ronin je skvělá hra, ale mohla se stát výjimečnou, pokud by Team Ninja dostal svoji technologii ještě o něco víc do ruky.