Recenze hry Senua's Saga: Hellblade II. Šílenství ve své křišťálově čisté podobě

Akční adventura pro PC a XSX ● Cena: 1 200 Kč (součást Game Passu) ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Oficiální české titulky

Upřímně přiznávám, že mě první díl Hellblade velmi bavil. A to i přes to, že šlo spíše o menší a alternativnější projekt s nižším rozpočtem a, přiznejme si, bídným soubojovým systémem. Nadchla mě neotřelost tématu duševních chorob, jež je propojena s mytologií dávných severských kmenů. Perfektní atmosféra, depresivní a temné prostředí a autentické zachycení toho, jak život s psychickým onemocněním vypadá, to byly hlavní devizy této hry. Laťka kvality i proto byla nastavena hodně vysoko. Druhý díl svého předchůdce v mnohém překonává, ale v některých oblastech bohužel tak silný není.

Senua se tentokráte ocitá na otrokářské lodi. Chce se totiž dostat na místo, kde otrokáři sídlí a takříkajíc jim zatnout tipec. Jenže vše se samozřejmě zkomplikuje. Její loď ztroskotá a do otrokářského hradu se musí vydat pěkně po svých. Navíc v doprovodu jednoho z úhlavních nepřátel. Do všeho se ale zamotají i hrůzu nahánějící obři, kteří terorizují obyvatelstvo zdejšího ostrova. A že to bude pro Senuu cesta plná útrap, hrůz a nervydrásajících momentů, o tom netřeba pochybovat.

Již úvodní sekvence naznačí to, že tato hra bude více než cokoli jiného hlavně velký audiovizuální zážitek. Grafické zpracování a hlavně zvuk vás okamžitě pohltí. Rozbouřené moře, ostrá skaliska pobřeží, chlad a potemnělé nebe. Nový Hellblade není nic pro slabé povahy. Ponuré a až depresivní výjevy jsou zde totiž k vidění takřka na každém kroku. Potěší i to, že zde není žádný HUD, nic, co by rušilo, co by odvádělo pozornost od dění na obrazovce.

Přesto, bohužel, úvodní sekvence jsou asi tím nejslabším, co hra nabízí. V první části, kdy se touláte po pobřeží, je prostředí dost sterilní a jednotvárné. Pouze ostré a kůži rozdírající skály a divoké moře. Paleta barev obsahuje jen odstíny šedé. Posléze se sice ocitneme dále ve vnitrozemí, v malé osadě, jež je pod kontrolou jakýchsi krvelačných barbarů. Zde jsem ale měl problém s dost bizarním a přehnaným násilím.

Nechápejte mě špatně, rozhodně nejsem žádný mravokárce. Násilí a krev mi nevadí, ba naopak. Ale v této části mi ona brutalita přišla zahnaná až do extrému. Zohavená těla či utrhané údy velkého množství obětí zde naleznete naprosto všude. Jako by v malé vesničce s pár domky žily davy lidí. Navíc Senua se snaží všechny zachraňovat, ale jako na potvoru vždy přijde pozdě, vždy jste svědky toho, jak nebohé vesničany zlouni porcují a vám zbývá této řezničině nečině přihlížet.

Jasně, jde o výjevy působivé a dramatické. Jenže trochu moc vychtěné a prvoplánové, aby co nejvíce šokovaly. Jenže trochu znalý hráč tuto na efekt hnanou touhu tvůrců prostě okamžitě prokoukne. Bohužel to kazí uvěřitelnost celého, jinak dobře budovaného vyprávění.

Naštěstí záhy tvůrci přibrzdí a začnou se více věnovat postavám, cestě a samotnému ději. Ano, postavám v množném čísle. Senua zde totiž není jen osamělým poutníkem, kterému dělají společnost pouze hlasy v její hlavě nebo různé přeludy a halucinace. V pokračování se k ní postupně přidávají i další hrdinové, což je dost osvěžující. Protože právě na základě interakce s nimi se odkrývá hrdinčino nitro, její touhy, ale i pochyby.

Vnitřní konflikty jsou opět perfektně zachyceny množstvím hlasů, které slyší jen Senua. Tyto hlasy se navzájem překřikují, hádají se, ale reflektují i to, co Senua v tu kterou chvílí cítí. Její nejistotu, touhu po blízkosti, ale zároveň i obavy. Obavy o to, zda má k dosažení cíle dost sil, zda dokáže ochránit své blízké. Zároveň pociťuje i úzkost, mnohdy nevěří svým schopnostem, své vnitřní stabilitě, svým smyslům, a pochybuje i o svých druzích, o jejich motivech, o možných zradách či chystaných úskocích.

Vnitřní svět Senuy je tak opět velmi bohatý a mnohovrstevnatý. Jsou zde proudy temnoty, ale i záblesky naděje. Je zde hlas jejího otce, který se ji pokouší neustále srážet, zpochybňovat její sílu a mnohdy i vyloženě urážet. Jsou zde ale i hlasy jiné, povzbudivé, které vám v těžkých momentech poradí, jak máte postupovat dále. Motivy se po čase začnou trochu opakovat. Stokrát vyřčené „To nezvládneš“, působí ke konci už spíš pateticky a hloupě, ale po většinu času jsou ony vnitřní hlasy zajímavé a perfektně dokreslují to, co se na obrazovce děje.

Pojďme ale k samotnému gameplayi. Jak se nový Hellblade vlastně hraje? Slušně, ale má to své mouchy. Hra se skládá ze tří částí. V jedné chodíte po horách, objevujete skrytá tajemství, povídáte si s ostatními a zkrátka prozkoumáváte zdejší herní svět. Druhou částí jsou puzzly. Ty jsou založeny zejména na hrátkách s perspektivou, kdy v okolí musíte pomocí tlačítka soustředění najít skryté symboly a poskládat je do předen určeného celku. Tím se vám odemkne další herní oblast. Jde o puzzly poměrně zábavné, s pozvolně zvyšující se obtížností, kdy se do procesu zapojuje více herních prvků. Nikdy se ale nezaseknete na příliš dlouho, tak komplikované tyto hádanky nejsou. Přesto hratelnost oživují.

Kapitolou samou pro sebe je soubojový systém. Jak už padlo v úvodu, právě boje mě v jedničce bavily asi nejméně. Proto tvůrci přišli s inovacemi a systém do jisté míry překopali. Rozhodně jsou teď souboje akčnější, svižnější a hlavně efektnější. Je opravdu radost se na ně dívat, což se mi snad povedlo vystihnout i v galerii obrázků. Nárazy mečů na sebe přirozeně navazují, úhyby plynule přechází ve výpady. Choreografie bojů je zkrátka perfektní a nezadá si s těmi nejlepšími filmy či seriály. Tyto střety jsou dost kontaktní a obsahují množství naturalisticky a zároveň stylově zpracovaných závěrečných poprav.

Jenže… V jádru je systém vlastně dost jednoduchý a repetitivní. V boji se kamera zaměří vždy na jednoho nepřítele, více najednou jich na vás nikdy útočit nebude. Následně zde máte silné a slabé útoky, úskok, blok mečem a použití speciální schopnosti, která vám po jejím nabití zpomalí čas a dovolí několikrát beztrestně soupeře zasáhnout. Typů nepřátel je zde několik a v každé bitce se jich vždy pár vystřídá. Jednou je to chlapík s mečem, jindy se sekyrami, další například plive oheň. A tak neustále dokola. Postupně se začnou opakovat i animace či závěrečné údery.

Opět je tak hra uzpůsobena tomu, aby byla co nejvíce působivá. Bitky vypadají náramně, kolem se takřka vždy něco děje, útočníci na vás skáčou z mnoha stran. Ale obtížnost není nikterak vysoká. Stačí se naučit pár technik, které budete používat stále dokola. Forma zde vítězí na obsahem.

Hráč zkrátka musí akceptovat to, že tady je vše podřízeno intenzivnímu zážitku, příběhu a jeho podání. Jde o to, aby hra působila na emoce, aby překvapovala, bavila svou krutostí, svými nápady a stylem vyprávění. Žádné propracované herní mechanismy, volnost v pohybu, náročné souboje, nebo více možností řešení daných situací. Nic takového zde nenajdete.

Ono to v jádru nevadí, protože příběh je sám o sobě dostatečně nosný. Jakmile se dostanete k obrům a začnete objevovat jejich truchlivou osobní historii, začne hra filosofovat o tom, jak těžký úděl dokáže člověka zničit a vymazat jeho lidskost.

Proč toto vše ale vykládám. Je zkrátka důležité uvědomit si, na jaké obecenstvo hra míří a pro koho je určena. Je hlavně pro milovníky mnohdy krutých a zároveň nevšedních příběhových zážitků. Rozhodně ale není pro hardcore hráče, kteří se vyžívají v překonávání vlastních mezí, či ty, kteří hledají důmyslné herní mechanismy, které je potřeba perfektně zvládnout, abyste se dostali dále.