Recenze hry Senua's Saga: Hellblade II. Šílenství ve své křišťálově čisté podobě

no ta nápověda, jakože vnitřní hlasy, nic moc, funguje to jak to čemu dneska říkají AI, takže to prostě moc nefunguje a říká to věci co neodpovídají situaci, ale tak samozřejmě to vlastně není nápověda jakože je člověk blbeček a nepřišel by na to kudy má jít, ale vnitřní hlasy a ty jsou přece zlý, tak lžou, ooooo
ale vlastně to zas hraju špatně a je to moje chyba, že mě hra říká, že jdu špatně, když jdu tam kam to po mě chce abych šel aby se dalo pokračovat ve hře

Jsem na druhý díl velmi zvědavý, první Hellblade ve mně zanechal velmi silné vzpomínky.
Ohledně obtížnosti soubojů, tohle platilo už i u prvního dílu, který měl perfektně zpracované dynamické přizpůsobování obtížnosti, což v kombinaci s deklarovaným permadeath tvořilo fantastickou atmosféru. Jenže to funguje jen do okamžiku, než tohle hráč prokoukne a pochopí, že to, že každý souboj s vynaložením úsilí tak tak zvládl není dílo jeho schopností, ale chytrého game designu a že vlastně o moc nejde. Proto je i problematická znovuhratelnost prvního dílu.
Druhý díl do toho vstupuje v situaci, kdy hráči prvního dílu už tyhle triky znají a zákonitě mohou být zklamaní. Jediné řešení asi je hráčovo cílené "odložení nedůvěry" a zkusit si s hrou hrát hru, že tomu věříme. Kdo to dokáže, může mít fajn zážitek. Kdo ne, bude zákonitě zklamaný.