Recenze hry Silent Hill 2. Remake hororu, který mě překvapoval od začátku do konce

Horor pro PC a PlayStation 5 ● Cena: 1 649 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Když Konami před dvěma lety představilo budoucnost série Silent Hill, jako mnozí hráči jsem byl nadšený. Nejen díky tomu, že se chystá nové pokračování, ale získala si mě právě i myšlenka o předělaném Silent Hillu 2, který i po více jak 20 letech obsazuje přední příčky mezi nejlepšími hororovkami.  

Moje nadšení trochu vychladlo po první ukázce, která nepůsobila moc přesvědčivě. Výsledek mě ale přesvědčil o tom, že Bloober Team k předělávce této legendy přistoupil zodpovědně a temný příběh Jamese Sunderlanda si díky tomu můžeme prožít v doposud nejlepší formě. 

Znepokojivá nejistota 

Silent Hill 2 není typický horor, který se vás snaží vyděsit nečekaným vyskočením monstra zpoza rohu. I takových momentů se tady pár najde, ale jde především o hutnou atmosféru, objevování a strach z neznáma za doprovodu neskutečně dobře zvládnutého audio designu.  

V recenzích většinou vyzdvihuju soundtrack podle toho, jestli je, nebo není zapamatovatelný. U Silent Hillu víc za rozebrání stojí ambienty a zvukové efekty celkově. I jednotlivé skladby má výborné, o tom žádná. Třeba Promise nebo Lauřina znělka jsou klasiky, které často znají lidé bez toho, aby se Silent Hillem přišli do styku. Doprovodné melodie, které skvěle dopomáhají nastolit tu správnou atmosféru, byly pro mě tentokrát ale o dost důležitější. Stejně jako v originálu se jejich tvorby zhostil skladatel Akira Jamaoka. 

O tom, že vás čeká nevšední zážitek, zvládá přesvědčit už úvod hry, kdy James přijíždí k městečku Silent Hill poté, co mu přišel dopis od jeho ženy Mary. Na tom by nebylo vcelku nic zvláštního, Mary ovšem před třemi lety podlehla nemoci. Prý na něj čeká na jejich speciálním místě. Silent Hill je ale speciální ne zrovna v kladném slova smyslu.  

Úvod vás do příběhu nijak víc neuvede a ani to není potřeba. Postupně se dostanete k odpovědím, i když často nejsou přímé. Nad spoustou věcí se musíte zamyslet. Je to, co jsem zrovna viděl, realita, nebo jsem v jakémsi snovém světě připomínajícím noční můru? Tahle otázka mi na mysl vyvstávala velmi často.  

Silent Hill 2 je psychologický horor jako řemen. Řeší spoustu témat. Městečko má své vlastní záhady, k tomu si James prožívá vlastní nelehký osud a do toho se připlétá několik dalších postav, každá s úplně jiným problémem. I když se tady pojí dohromady taková směsice, všechno kupodivu funguje dohromady velmi dobře od začátku až po vyústění.  

Příběh překvapí i fanoušky originálu. Základ je samozřejmě totožný, ovšem v některých scénách se remake liší. Když dojdete na samotný závěr, čekají vás pak různá zakončení, z nichž jsou dvě úplně nová a do celkového vyznění příběhu zapadají naprosto bez problému.  

Zmodernizovaná klasika 

To bych vlastně mohl říct o kterékoliv novince, se kterou Bloober oproti originálu přišel. V některých pasážích narazíte na nové hádanky. Jestli jste původní hru nehráli, ani náhodou vám nepřijde, že by mezi ostatní nezapadaly.  

Jen musíte počítat s tím, že k řešení budete potřebovat dobrou znalost angličtiny. Některé hlavolamky bez vyluštění slovních hříček nevyřešíte a oficiální češtinu byste tady hledali marně. Na PC se ale určitě dříve, nebo později objeví fanouškovský překlad. 

Bloober si celkově Silent Hill trochu přifoukl, čemuž odpovídá i herní doba. Oproti 10 hodinám z originálu tady můžete strávit okolo 15 hodin podle toho, k jakému konci se dostanete. Ulice městečka jsou celkově rozlehlejší a otevřenější.  

Rozložení budov zůstává věrně zachováno, byly provedeny hlavně úpravy kvůli tomu, aby hraní sedělo pohledu ze třetí osoby a odpovídalo moderním standardům. Žádné načítání při vstupu do budovy jako v originálu tedy nečekejte. 

Co ale nezmizelo, je hustá mlha obklopující město a jeho ulice. Dříve se ve hrách mlha v pozadí používala kvůli tomu, aby nebyly tolik náročné na hardware. V Silent Hillu ale plní větší roli. Přidává na záhadnosti prostředí, drží hráče v napětí, protože nikdy pořádně nevíte, co se z ní vynoří. Může to vypadat, že se v ní lehce ztratíte, což ostatně platí i pro řádně spletité komplexy budov. Naštěstí má James vždy po ruce mapu, se kterou hra pracuje perfektně.  

Občas to chce trochu trpělivosti, než se dopídíte, jak dál. Ale nemůže se stát, že se zaseknete na dlouhou dobu. Jak prostředí prozkoumáváte, průběžně se vám průchozí a neprůchozí místnosti označují v mapách. Stejně tak si do nich James píše poznámky, když naleznete nápovědu či hádanku. Kdybyste náhodou vynechali něco důležitého, na mapě uvidíte červený vykřičník.  

Přímo v prostředí ale žádné naváděcí prvky neuvidíte. Uživatelské rozhraní je v Silent Hillu 2 celkově dost minimalistické. U věci, se kterými můžete interagovat, uvidíte pouze malou tečku a během akce se v rohu objeví počet munice. Utržené poškození pak poznáte podle červenajícího okraje obrazovky, nebo podle měnící se barvy světýlka na ovladači DualSense. 

Chápu, že pro někoho tento styl nemusí být ideální a vědomi jsou si toho očividně i vývojáři. Ještě před začátkem hry si volíte obtížnost. Můžete si nastavit náročnost soubojů a hádanek zvlášť, takže zážitek z obou důležitých částí hry by měl odpovídat vaším představám.  

Záměrně toporné? 

V nastavení verze pro PS5 najdete vedle toho také grafické módy. Máme tady klasiku. Preference výkonu sníží míru detailů a dynamické rozlišení, ale na druhou stranu hra poběží v 60 FPS. S nastavením preference grafiky pak snímková frekvence klesne na 30, ale obraz bude ostřejší a detailnější.  

Jako obvykle jsem většinu hry prošel na nastavení s preferencí výkonu. Hned v úvodní lokaci mě zarazily podivné artefakty odrazů v kalužinách. Silent Hill 2 využívá technologii Lumen a při porovnání obou módu je jasně vidět, že s preferencí grafiky je její kvalita mnohem vyšší. Obraz celkově na kráse tolik neztrácí, ale tohoto nedostatku si nelze nevšimnout. 

Nedá se přehlédnout ani občas haprující počet snímků. Stabilních 60 nezvládá Silent Hill úplně dokonale. Přijde mi ale, že problémy jsou v tomhle ohledu hlavně v úvodu. Nepamatuju si, že bych v druhé polovině hry narazil na nějaké trhání, jako při procházce lesem na začátku.  

Často probíraným tématem před vydáním byly animace postav. James není v boji zrovna nejobratnější. Některé animace zejména při boji zblízka působí toporně. Na jednu stranu nelze popřít, že by mohly být plynulejší, na tu druhou vás ponoukají k tomu, abyste si boj lépe promysleli. Stačí jednou promáchnout trámem na prázdno, a než se vzpamatujete, smrtící zdravotní sestra vás bodne do zad. 

Diskuze také řeší vzhled samotných modelů postav. V porovnání s dnešní “tříáčkovou” produkcí nijak nevyčnívají z řady, ale celý výkon jasně tahají nahoru dabéři. Zejména Jamesův představitel Luke Roberts svoji roli zvládl bravurně. I když můžete mít pochybnosti o postavách, samotné ulice, hotel, nemocnice a všechny další lokace vypadají parádně. Ty už v rámci AAA hororové produkce jasně patří mezi ty kvalitnější.

Pár nedostatků, které by snesly zlepšení, by se tady našlo, ale ve výsledku je remake Silent Hillu 2 opravdu skvělý a zrovna tahle legenda si důstojný návrat na scénu zasloužila. Očekávání jsem měl po původním představení velmi nízko, ale polský Bloober Team mě zvládl opravdu mile překvapit. Zážitek je to nepříjemný, tísnivý a intenzivní, jako v málokterém z dnešních hororů.