Recenze hry Suicide Squad: Kill the Justice League. Promrhaná příležitost a čas

Akční adventura pro PC, PS5 a XSX ● Cena: 1 899 Kč ● Singleplayer a kooperace ● Věkové omezení: 18+ ●​ Bez oficiální češtiny

Není lehké psát recenzi na hru, které je špatná skoro ve všech herních parametrech, a přitom jí do světa vypustilo mé oblíbené Rocksteady. Není to úplná katastrofa a světlé momenty se najdou, ale z celkového pohledu se jedná o zahozenou příležitost na hru o superhrdinech, kteří nejsou zas tak super.

Výborně navržené postavy a ucházející příběh

Příběh se odehrává několik let po Batmanovi z roku 2015. Brainiac napadl Metropolis a nyní ohrožuje celý svět. Jak už určitě víte z internetu nebo z našeho preview, zahrajete si za Harley Quinn, Deadshota, kapitána Boomeranga a King Sharka, kteří byli vysvobozeni z Arkham Asylum, aby se prostříleli armádou Braniacovych mimozemšťanů a zachránili situaci. Tohle však není ta největší překážka. Megapadouch zkorumpoval Ligu spravedlnosti, a jak už jste možná uhodli podle názvu, je čas na zabijačku.

Pojďme se nejdříve podívat na to nejlepší, co tato hra nabízí. Od dob her s Batmanem patří Rocksteady ke špičkám v oboru, co se týče designu postav. Všechny hratelné postavy jsou neskutečně detailní, což naplno oceníte při bližším zaměření na tváře a zejména oči. Další plusové body získává Sebevražedný oddíl za hlasový projev. Herci si dabing užívají a jejich herecký projev je uvěřitelný a zábavný. Což je dobře, neboť tato veselá partička je doslova ukecaná. Jak průzkumné, tak i ty akční části hry doprovázejí nekončící uštěpačné poznámky jednotlivých členů. Většinou vtipné a trefné. Rovněž hlavní představitelé Ligy spravedlnosti jsou výborně nadabování, včetně dnes již legendárního Kevina Conroye v roli Batmana.

Slušná, ale nakonec prázdná zápletka

Samotný příběh je odvyprávěn poměrně slušně. Od samého začátku jste v pozici outsidera a nikdo nevěří, že holka s pálkou, obejda s bumerangem, ostrostřelec a žralok mají sebemenší šanci odstranit Ligu spravedlnosti včetně samotného Supermana. Jenže příběhy o looserech na straně dobra táhnou a nelze si nevšimnout, že autoři si vzali mnoho podnětů ze Strážců galaxie, když Král Žralok je prakticky Drax s ploutví na hlavě. O svébytném humoru nemluvě.

Příběh se žene kupředu a nenechá hráče vydechnout. Což je místy na škodu. Není zde místo pro sebereflexi. Zabijete jednoho z legendárních hrdinů Ligy. Střih, kamera a jede se dál. Další mise, žádné vyrovnávání se s osobními komplikovanými vztahy, které z minulosti měla naše čtyřka. Prostě jeden z ikonických hrdinů padl. Ok, jdeme si pro dalšího.

Kampaň zvládnete dohrát za slabých 10 hodin a bohužel čím více se blížíte konci, tím více cítíte, že v závěru hry vás už nic nepřekvapí. Zejména v genericky vytvářených misích se vás autoři nesnaží překvapit už vůbec.

Únavné souboje, z kterých bolí oči

Souboje jsou pro mě jedním z nejslabších míst hry, a jelikož je tato hra vystavěna primárně jako looter shooter, je to zásadní mínus. Nebavilo mě plnit dokolečka ty samé mise jen s pozměněným názvem. Pokaždé něco bráníte, likvidujete určitý počet nepřátel a jediné, co musíte udělat, je trefovat se do jejich slabých míst vyznačených fialovou barvou. Navíc je všechen ten mimozemský sajrajt bezcharakterní a upřímně mi bylo jedno, po kom střílím. Zda je to jejich odstřelovač nebo něco na styl těžké jednotky. O umělé inteligenci nepřátel se zde nebavme. Jednotky jsou pevně rozmístěné a čekají, až si pro ně doskáčete. Nečekejte žádné zvraty v těchto soubojích anebo snad vícero možností, jak misi vyřešit. Vezměte si na začátku zbraň s nejvyšším číslem poškození a smažte to do nich. Toť vše k taktice.

Ještě jednu výtku si neodpustím k průběhu soubojů. Snad poprvé v mé dlouhé herní praxi jsem vzal vážně varování vydavatele hry o možném epileptickém záchvatu v průběhu hraní. Ačkoliv s touto nemocí nemám naštěstí žádné zkušeností. Zde jsem už musel odvracet hlavu od obrazovky, protože ta diskotéka světel, výskoku, přemetů a nepřátel pohybujících se nepřirozeně rychle, byla moc. Zbraně vaše i nepřátel pálí ve zběsilých barevných kadencích. Nad všemi explodují číselné hodnoty zásahů a dalších pokynů. Navíc celá grafika včetně světelného marasmu je na mě až příliš pastelová a takový grafitty styl se mi k ní vůbec nehodí.

Na co jsem se poměrně těšil, byly souboje s hlavními členy Ligy spravedlnosti a je mi bohužel smutnou povinností prohlásit, že jsem se těšil zbytečně. Většina oněch bohů mezi lidmi jen poletuje v aréně a vy čekáte na vhodný okamžik k protiútoku. V praxi to vypadá tak, že si načasujete útok na moment, kdy má superhrdina odkrytou obranu, načež se skácí k zemi mrtvý. Opět žádné emotivně vypjaté souboje ani momenty. Souboje s bossy nejsou nikterak speciálně zábavné možná proto, že Suicide Squad je navržena jako kooperativní hra, a když se s několika hráči pustíte do urputné likvidace Batmana, tak vám jako vývojářům asi nezbývá mnoho prostoru pro kreativitu.

Hrát tuhle hru můžete sólo, i když s permanentním připojením anebo dovolíte ostatním hráčům se k vám připojit. Jako vyblbnutí se s ostatními fajn, ale ten, kdo si chce projít příběh, tak doporučuji sólo. Pokud druhý hráč přeskočí příběhové video a netrpělivě poskakuje opodál, ruší to zážitek.

Na závěr ještě vzpomenu, že v průběhu hry se můžete libovolně přepínat mezi členy party, jenže za každého se to hraje prakticky podobně. Skáčete a poletujete mezi výškovými budovami a v momentech, které vám hra dopředu oznámí, likvidujete emzáky. Existuje zde něco jako strom dovednosti, ale ten je ještě méně rozmanitý jako zmíněná bojová variability členů Vražedného oddílu. Odfláknuta práce.