Recenze hry Svoboda 1945: Liberation. Interaktivní dokument by měl být součástí povinné výuky

Dodnes si pamatuji, když jsem se v rámci semináře dějepisu na gymnáziu zúčastnil projektu, ve kterém jsme sbírali vzpomínky lidí z okolí. Ani nevím, zda si výsledek naší dlouhé práce někdo přečetl. Já si však pro projekt našel místního kronikáře, který mi vyprávěl o svém životě a těžkou dobu, ve které se staral o rodinu, mi přiblížil lépe než všechny historické knížky dohromady.

Attentat 1942: temná historie se nesmí zapomenout (recenze)

Svoboda 1945: Liberation mi tento zážitek připomněla. Ve hře postupně mluvíte s lidmi a dozvídáte se o těžké době minulé. Stále si však nejsem jist, zda jsem opravdu hrál v pravém slova smyslu hru. Z toho důvodu jsem se rozhodl tentokrát vynechat běžné číselné hodnocení. Hra by možná vyšla níže v porovnání s ostatními, ale obsahuje kvality, které jinde jen těžko pohledáte.

Je třeba zachovat kulturu?

Ve hře se vtělíte do role památkáře, který má rozhodnout, zda se stará škola v jedné vesnici v pohraničí bude bourat nebo ne. K tomu si musíte prohlédnout budovu školy, a hlavně si popovídat s místními obyvateli a určit, zda má škola dostatečnou architektonickou a historickou hodnotu, aby byla vyhlášena památkou… nebo zda dovolíte obci jí prodat místnímu podnikateli.

Jste památkářem, který se musí pohrabat v historii, aby zhodnotil, jak naložit se starou školou

Ačkoli místo i postavy jsou smyšlené, jsou inspirovány skutečnými příběhy. Postupně si popovídáte s nejrůznějšími lidmi včetně bývalého legionáře, člena národní gardy, Němky, která byla vystěhována z Československa nebo podnikatele, jehož rodina nabyla bohatství díky socialismu.

Velkým rozdílem oproti předchozímu dílu Attentat 1942 je období, ve kterém se příběh odehrává. Hra zkoumá až závěr války a zároveň vzestup komunismu. Nacistické zločiny zde zmíněny jsou, ale víc se setkáte s tématem násilného odsunu Němců a chaosu spojeného s obnovením Československa. Je to dobrý krok, dozvíte se zase něco nového.

Postupně prozkoumáváte starou budovu a ptáte se místních lidí. Znalosti doplňuje encyklopedie

Rozhovory jsou obecně zajímavé, doplňuje je rozsáhlá a dobře sepsaná encyklopedie. Můžete při nich klást různé otázky, ve výsledku však hlavně pozorujete a posloucháte. Bylo cítit, že zvuk byl natočen mimo a občas mluva a pohyby úst zcela nesedí. Je to však mírný detail, obecně jsem si poslouchání užíval.

Hrané záběry jsou doplněny komiksy a minihrami

Z vizuální stránky musíme pochopitelně zmínit také komiksy, které doplňují vyprávění. Je to vlastně forma, jak mírněji a interaktivněji (požadují klikání) sdělit obtížné momenty historie. V podobném kresleném duchu jsou vytvořeny také minihry, o kterých si řekneme za chvíli. Občas se však setkáte i s dobovými záznamy.

Může být hra bez výzvy?

Hra není pevně lineární a můžete si vybrat, s kým si popovídáte jako první a co řeknete. Občas se dokonce k rozhovoru musíte vrátit. Zde je bohužel jedna nepromyšlenost. Když odpovíte stejně, rozhovor se opakuje, což mi zničilo věrohodnost hry. Kdyby již vybraná možnost zmizela z nabídky, působila by hra lépe.

Ve výsledku je to skvělý dokument, o hře mluvíme jen obtížně

Vedle encyklopedie vás rozhovory občas dovedou k minihrám. Jsou velmi jednoduché, ale mají smysl a nastiňují atmosféru – například si zkusíte sbalit věci v roli Němce, který se musí odstěhovat nebo budete podnikatelem při nástupu komunismu. Jedná se o skvělou metodu, jak prakticky pocítit řečené věci a rozhodně to chválím.

Nezměnilo to bohužel nic na tom, že jsem ze hry žádnou výzvu necítil a ani závěrečné rozhodnutí, zda udělat ze školy památku, se mnou nehnulo. Jako dokument jsem si Svobodu užil, ale je to vzdělávací jednohubka, kterou si jen stěží zopakujete.