Recenze hry The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. Dobrodružství omezené jen vaší vlastní kreativitou

Dobře si vzpomínám na dobu, kdy vyšel Breath of the Wild. Okouzlil nejen mě tím, jak dobře se hraje a funguje na tak malé konzoli, jako je Nintendo Switch. V rámci série to bylo zase něco naprosto odlišného od předchozích dílů. V případě Tears of the Kingdom jsem byl zpočátku docela skeptický. Přeci jen je to přímé pokračování odehrávající se ve stejném království a ten wow moment, který pomohl jeho předchůdci k úspěchu, už nebude tak velký. Přeci jen je tady Switch už šestým rokem a za tu dobu jsem si na něm zahrál i tituly, u kterých bych jen těžko tušil, že na něm poběží v hratelné podobě. Nintendo mě ale po svižném úvodu a návratu do Hyrule přesvědčilo, že je o co stát i tentokrát a se svými nápady nezůstali tvůrci zaseknutí na začátku životního cyklu Switche. 

Ani chvíle klidu 

Jak už jsem zmínil, Tears of the Kingdom navazují na předchozí díl, takže žádné představování světa ani rekapitulace událostí minulých. Království Hyrule ani po předchozím vítězství nad Calamity Ganonem nemá chvíli klidu. Do děje vstupujeme společně se Zeldou během průzkumu podzemí královského hradu, odkud se line jakási temná síla. K překvapení obou našich protagonistů přímo pod sídlem krále leží jakási zapečetěná mumie. Jakmile se k ní Link se Zeldou přiblíží, temnota začne sílit a Link v nerovném souboji musí obětovat svoji ruku. Ani to je ale nezachrání před zřícením do propasti. Během letu se ale princezna vypaří v záblesku světla a Link se znenadání probouzí na oblačných ostrovech. A tady začíná dobrodružství, které je pro mě letošním Elden Ringem. 

Tvrzení, že je svět v tomto díle úplně stejný, jako v Breath of the Wild, jsou úplně vedle. Z podzemí vyrašily svatyně a stavby, které zahýbaly strukturou Hyrule a objevily se tak nové jeskyně a místa, kam se dříve nebylo možné dostat. Jistě že spousta míst zůstává stejná, ale místo toho, abych s nezájmem řekl, že tohle už jsem přeci viděl, na mě působila jako vánek nostalgie. I když dorazíte do míst, která jste prošli v předchozím díle, vždy se najdou rozdíly a malé detaily, které od něj Tears of the Kingdom odlišují.  

Za přeměnu Hyrule může pradávná a velmi vyspělá civilizace Zonai, která stála u zrodu samotného království a také se musela potýkat s velkou válkou proti králi démonů. Létající ostrovy, které můžete vidět snad v každém traileru, jsou právě jejich dílem. Stejně tak se kdesi vzali struktury rozmístěné různě po krajích. A to všechno můžete prozkoumat. Právě z toho důvodu jsem použil přirovnání k Elden Ringu. Několikrát jsem si říkal, že je na čase posunout se v příběhu, ale při cestě k dalšímu úkolu jsem támhle zahlédl svatyni, tady jeskyni a ten tábor Bokolinů přeci také nenechám jen tak. Jen prostým touláním jsem v nové Zeldě strávil hodiny, a i když se hlavní dějová linka moc nepohnula, stále jsem objevoval něco nového.  

Pořádnou zacházkou pak jsou výpravy do podzemí. Nintendo to moc nedávalo najevo, ale vedle povrchu a oblačných ostrovů se Link vypraví i pod zem, kde jsou další obrovské prostory k průzkumu a občas sem musíte zaskočit i v rámci příběhu. Když říkám zaskočit, myslím to doslova. Stačí dojít k trhlině, skočit, a za chvíli jste v temnotě podzemí. Stejně to funguje i s oblaky. S pomocí nových schopností si můžete postavit primitivní letadlo nebo horkovzdušný balón, anebo se nahoru vyšvihnete na spadené části ostrovu tím, že vrátíte čas. To vše bez jediné načítací obrazovky.  

Kreativní bohové 

To, co dělá Tears of the Kingdom oproti předchozímu dílu pro mě tak odlišné, jsou ale určitě nové schopnosti. Rovnou začnu s těmi, které jsem zmiňoval v předchozím odstavci. Letadlo či balón můžete pospojovat ze součástek zanechaných civilizací Zonai pomocí schopnosti Ultrahand. Ta vám dovolí spojit takřka jakékoliv předměty a už jen tahle funkce hračičkům vystačí na to, aby v Zeldě strávili hodiny experimentováním. Rozmanitost navyšuje právě technologie Zonai, díky které můžete využívat větráky, kola, rakety a spoustu dalších součástek. Druhů je o poznání víc, než jsem si na první dobrou myslel.  

Chvíle, kdy se vám podaří seskládat něco fungujícího, dodávají Zeldě obrovský pocit uspokojení. Měl jsem radost, kdy se mi podařilo dát dohromady primitivní autíčko či balón. Když jsem ale viděl na Twitteru, jak někteří hráči staví funkční bombardér nebo létající motorku, rychle jsem pochopil, že v tomhle jsem opravdu ještě na začátku. Do svých konstrukcí můžete zapojit takřka cokoliv, co se válí okolo. V Hyrule po předchozí bitvě probíhají rekonstrukce, což se náramně hodí, pokud potřebujete dřevěné desky či trámy. Při cestování narazíte na spoustu míst, kde jsou zásoby stavebního materiálu volně k využití.  

Další neodmyslitelnou novinkou je Fusion, díky které můžete spojit svoji zbraň či štít se spoustou surovin či dalších věcí a zbraní, abyste si vytvořili o něco silnější výbavu. Variabilita je v tomto ohledu obrovská. Rohy potvor, které se vám podaří zabít, jsou ideální pro vytvoření skvělého meče. Spojení štítu s houbou na první dobrou možná nedává smysl, ale když vyberete správný druh a necháte nepřítele do štítu prásknout, tak její efekt omámí každého v dosahu.  

Skvělé jsou také kombinace s šípy. Stačí přilepit plod kytky posilující útoky v teplém počasí a máte ohnivý šíp. I oko bestie se šípem může skvěle posloužit. Získáte tak naváděnou střelu. Objevování toho, co všechno můžete nakombinovat, je skvělým přídavkem. Chce to trochu testování, než přijdete na ty nejlepší kombinace. Můžu vám ale říct, že houbový meč není zrovna nejúčinnější zbraní. K nemilosti některých fanoušků se ani tento díl Zeldy nezbavil častého rozbíjení zbraní, ale díky Fusion mechanice mi to nepřišlo nijak otravné. Alespoň jsem tak měl větší důvod k experimentování a zkoušení nových kombinací.  

Porce obsahu podle vlastního uvážení 

Vracení času sice nevyužijete tak často, ale při řešení hádanek ve svatyních se bez něj neobejdete. Funguje jednoduše. Označíte předmět a jeho pohyb se zopakuje v opačném směru. Poslední menší, ale nezanedbatelnou schopností, je Ascend, která původně sloužila jako cheat pro vývojáře během tvorby, a skvěle doplňuje Linkův repertoár. Jejím použitím “proplavete” skrz strop na povrch. Nefunguje to ve všech případech, ale jednoduše se tak vyhrabete z jeskyní a šikne se i při horolezectví či během lezení po oblačných ostrovech.  

Všechny Linkovy schopnosti, které získal díky své nové mechanické ruce, do hry skvěle zapadají, ale kdybych nechtěl, ve většině případů je nemusím využívat. Bez Fusion by to asi bylo horší, ale stavění všemožných patvarů a vracení času nemusejí přijít ke slovu, pokud hráč o tyto funkce nemá zájem. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se jejich použití nevyhnete. Třeba ve svatyních, které jsou tentokrát víc než na bojové zkoušky orientované hlavně na logické hádanky, bez nich nemáte šanci na úspěch.  

Vybrali jsme nejlepší hry pro Nintendo Switch. Kromě Maria a Zeldy se najde řada dalších pecek

To je další aspekt v celkové volnosti nové Zeldy. Ať se chcete kreativně vyřádit nebo vyrazit na výpravu na neprozkoumaná místa, má v těchto ohledech hra obsahu na rozdávání. Vedle již zmíněných věcí je tady řada vedlejších úkolů a aktivit. Stačí prohodit pár slov s lidmi ze stájí a určitě objevíte něco zajímavého. Tears of the Kingdom je ale i hrou pro ty z vás, kdo rádi jdete hlavně po příběhu. V tomhle ohledu Nintendo oproti předchozímu dílu přitvrdilo. Objevíte detaily o historii i samotném vzniku celého království Hyrule, což zahrnuje nejen Zeldinu královskou rodinu, ale i jednotlivé národy, které měl Link možnost potkat už dříve.  

Když se zpětně podívám na to, co se v nové Zeldě dá všechno dělat, nejvíc se podivuji nad tím, že se to celé ani jednou během mých pár desítek hodin hraní nerozsypalo. Přitom zrovna u hry s tolika možnostmi a důrazu na fungování fyziky bych čekal opak. Obzvlášť když tvorba Nintenda v posledních letech příliš neexceluje. Tvůrci si ale tentokrát pohlídali kvalitu. Častokrát narážím na komentáře od konkurenčních vývojářů, že vytvořit fungující fyzikální model je zatraceně těžké. Proto se spousta her místo toho zaměřuje hlavně na propracovanou grafiku a fyzika zůstává až na druhé koleji. V případě Tears of the Kingdom je to přesně naopak a je znát, že tenhle přístup má mezi hráči ohromný úspěch.  

Nebudu se vás ale snažit přesvědčovat, že nové Linkovo dobrodružství jsou na pohled grafické orgie. Wow efekt z toho, že Switch něco takového dokáže, se tentokrát opravdu nedostavil. I na pokulhávání počtu snímků za vteřinu jsem občas narazil, i když v jiných situacích, než bych čekal. Během soubojů s bossy jsem necítil jediný záškub, ale při průchodu písečným chrámem z nějakého důvodu stabilita znatelně kolísala. Sázkou na jistotu je souboj s Bokoliny, během kterého zapálíte trávu. To pak Switch slušně lapá po dechu.  

Dokonalé to není, ale tyto nedostatky jsou pro mě vykoupeny mírou kvality zpracování veškerého obsahu a jeho množstvím, které mě u hry udrží ještě dlouho. Nedopustím si ještě jednu poznámku, kterou zmiňuji snad u každé druhé japonské hry. Vážně by to chtělo kompletní dabing. Podobně jako u Yakuzy nebo Persony si myslím, že tak obrovské tituly nemají omluvu pro to, abych chvíli sledoval skvěle namluvený a zpracovaný filmeček a o chvíli později zase musel jen číst řádky textu. Částečný dabing je v případě Zeldy opravdu jen malá daň za to, abych si mohl užít hodiny prozkoumávání světa, ve kterém mě svazuje jen má vlastní představivost.