Recenze hry The Thaumaturge. RPG plné rozhovorů, ve kterém měníte chod dějin

Na The Thaumaturge jsem se docela těšil. Koncem minulého roku jsem si vyzkoušel na Steamu demo, které se mi ze všech testovaných her líbilo bezkonkurenčně nejvíce. Už tehdy jsem si ale všiml i několika nepříjemných chybek či nedostatků, které jsou v plné hře bohužel ještě více zvýrazněny. Začněme ale popořadě.

Ocitnete se v kůži thaumaturga Wictora, který je jakýmsi čarodějem, jenž dokáže komunikovat se zásvětím a částečně ovládat i tajemné síly, které ostatní lidé nejsou schopni vnímat. V jedné zapadlé vesničce se setkáte s podivným knězem, jenž vám pomůže schopnosti zkrotit. Jenže nejde o kněze ledajakého, ale o bájemi opředeného Rasputina. Tomu máte na oplátku pomoci s tím, aby se skutečností nestala hrozivá vize velké války, na jejímž pokraji se celá Evropa nachází.

Příběh je alfou a omegou celé hry. Bohužel se ne vždy tvůrcům daří ho správně dávkovat a udržovat hráče v napětí. Zpočátku jste totiž namlsáni zajímavými příběhovými liniemi, postavami, i prostředím. Bohužel ale nadšení záhy rychle vyprchá. Příběh se spíše vleče a rozhodně nedokáže vtáhnout do jinak zajímavého světa. Výtku bych ale měl i k formě, jakou jsou informace dávkovány. Částečně jde o různé útržky dokumentů, které se válejí všude kolem a které si můžete přečíst. Dílem se příběh posouvá pomocí dialogů, které ale občas působí dost kostrbatě a nepřirozeně, což trochu narušuje plynulost děje a jeho autenticitu.

Přirozenosti nepomáhá ani občasné opakování celých dialogových vláken. Například hned na začátku pokud zaklepete na dveře, spustí se celkem dlouhý rozhovor s jednou z postav. Pokud zaklepete znovu, spustí se opět na chlup stejná rozmluva, což působí při nejmenším svérázně. Horší je to u rozhovorů s možnostmi. V prvním aktu například narazíte na chlapíka, který se chce pobít se strážníky. Vy se mu to můžete pokusit vymluvit, což skončí tak, že se od vás s despektem a urážkami odvrátí. Druhou možností je to, že se k němu přidáte a na strážníky zaútočíte společně. Jenže pokud se rozhodnete pro první variantu, není problém rozhovor zopakovat.

Chlapík mezitím zapomene, že s vámi kdy mluvil, a chová se, jako by vás viděl poprvé, a tak není problém vést celou rozmluvu znovu a tentokráte s úplně opačným výsledkem. Tento jev je bohužel častý. Logičtější a přirozenější by asi bylo, kdyby jedno rozhodnutí vyloučilo automaticky to druhé, protichůdné, případně kdyby si postavy pamatovaly, že s vámi mluvily a dle toho reagovaly. Někde to takto funguje, jindy ne.

O to více to zamrzí kvůli tomu, že právě dialogy a vaše volby v nich, jsou nejdůležitější součástí celé hratelnosti. Jen díky nim se děj posouvá, získáváte skrz ně nové informace, usvědčujete zloduchy, přemlouváte lidi ke spolupráci apod.

Další důležitou složkou hry je pátrání za pomoci vašich zostřených smyslů. Pomocí stisku jednoho tlačítka se vám v okolí zobrazí důležité předměty, které můžete dále prozkoumávat. Ohledáním se dozvíte nejen cenné informace, ale též zajistíte stopy, které dále vedou k různým dedukcím a soudům. Pokud naleznete dostatek stop, otevřou se vám nové možnosti dialogu.

V tomto směru mi hra trochu připomněla legendární Disco Elyseum. Samozřejmě, The Thaumaturge není natolik komplexním dílem, přesto jsou principy podobné a mnohdy připomínají detektivní pátrání. Rozhodně jde o prvek zábavný a poměrně originální. Brzy se ale vyčerpá. Když takto budete pátrat již podvacáté, budete vyskakující okénka s textem už jen odklikávat. Celý proces začne být jednoduše otravný.

Tím se pomalu ale jistě dostáváme ke zdejšímu RPG systému. Za zkušeností bodíky si zde pořizujete nejen nové typy útoků a jejich vylepšení, ale též posilujete jednu ze 4 větví jakýchsi nadpřirozených schopností. Ty jsou pojmenovány jako záležitosti srdce, skutků, mysli a slova. Posilování opět otevírá nové možnosti v rozhovorech či v průzkumu okolí.

Vedle dialogů a pátrání dojde také na souboje. Ty jsou tahové, kdy se obě strany jednotlivých střetů střídají v akcích. Máme zde klasické rychlé údery, které ale postrádají sílu, nebo naopak pomalé, ale mocnější výpady. Každý soupeř má také jakési bodíky vůle, které je možné speciálními útoky vyčerpat. Nepřítel se tak ponoří do stavu paniky, vynechá svůj útok a zároveň se vám odemkne speciální devastující úder, který složí i ty nejudatnější bojovníky.

Bitky v naprosté většině případů neabsolvujete o samotě. K ruce je vám i démonický společník, což je další vychytávka, jež zpestřuje hraní. Démonů jsou opět 4 typy, každý je spolčený s jednou vaší nadpřirozenou schopností. Tyto bytosti mohou útočit, léčit, či vyvolávat paniku. Mimo boje vám pak radí a jsou vaší oporou. Jejich grafické zpracování je hodně stylové a každý démon je správně děsivý a škaredý. Tiché pohledy nebo náhlá zhmotnění ve vás nejednou vyvolají příjemné mrazení v zádech.

Bohužel, i boje po čase upadnou do stereotypního opakování. Dílem je to jistou umělostí jejich dávkování, kdy spoustu dialogů nebo situací je na efekt vykonstruováno právě k tomu, abyste se s někým utkali. Když po xté „náhodou“ potkáte bandu otrapů, kteří vám z nějakého malicherného důvodu chtějí dát po čuni, začne to být únavné a nebojím se říci i hloupé. Mnoho soubojů je násilně vtěsnáno do děje, jen aby hráč musel bojovat. Některým bitkám se dá vyhnout pomocí rozhovorů či nalezených indicií, ale těch je trestuhodně málo.

Herní obsah je poměrně bohatý. Krom hlavní dějové linky je zde i množství vedlejších úkolů nebo jen různých tajemství, která můžete po celé Varšavě postupně odhalovat. Ve vedlejších úkolech odhalujete pachatele různých zločinů. Pátráte po vrazích či zlodějích nebo pomáháte starým známým. Jde o vítané zpestření, které se ale, nepřekvapivě, také po nějaké době omrzí.

Naopak prostředí v The Thaumaturge je vyvedené a ztvárněné dost stylově. Tvůrci si dali na vizuálu záležet, a tak budete procházet špinavými cestami v polozapomenuté horské vesnici, ale též rozlehlými ulicemi dobové Varšavy. Celkově je zasazení do doby předcházející první světové válce volbou znamenitou a osvěžující.

Zatímco prostředí oplývá detaily a jistým omšelým půvabem, nelze to samé říci o postavách. Ty hlavní jsou ještě docela propracované, ale vedlejší jsou mnohdy dost ohyzdné. Proporce jednotlivých částí lidských těl jsou zde občas groteskně nesouměrné. Vymodelované tváře fádní a monotónní. Dost mi vadily i další chyby vizuálního charakteru. Postavami je například možno libovolně procházet. Do jiných lidí zkrátka nejde narazit, jen jimi projdete.

Jindy se ale naopak stane, že se zaseknete o neviditelný objekt v prostředí. Kapitola sama o sobě jsou neviditelné bariéry, které ohraničují jednotlivé herní oblasti. Před vámi je rozlehlý bulvár, jenže když se rozejdete kupředu, zastaví vás neviditelná hranice. Postavička stále pohybuje nohama, ale dál vás zabrána prostě nepustí. V dnešní době něco takového působí dost bizarně.

Takových chyb a nedodělků je hra plná. Jednou mi například vypadl dabing postav, pomohl až restart hry. Tyto a další nedostatky pak hru kazí. Je s podivem, že jich je zde tolik, však se hra několikrát odkládala, mohla tedy být alespoň po této stránce vybroušená k dokonalosti. Jenže bohužel není.