Kamera k PSP je kouzelná. Odhalí totiž ve vašem okolí tvory, které můžete lovit, vychovat, a dokonce použít k boji.
Nadávat na Pokémony je docela fajn, ale pravdou zůstává, že přinejmenším jejich koncepce je vskutku povedená. Pokud takovéto nápady smícháte s chutí Sony nějak použít kameru na kdejakou blbinu, vyjde vám poměrně zajímavá hříčka, která má solidní potenciál zabavit vás, vašeho mladšího sourozence a hlavně přihlížející okolí. Otázkou je, jestli se v případě Invizimals podařilo dobrou koncepci i dobře využít.
Vidět neviděné
Pomocí skvěle hraných videí se vaše PSP promění v jakýsi terminál pro komunikaci s rozličnými podivnými osobami, zjišťování a přijímání úkolů a hledání a chytání zvířátek.
Chodíte s PSP po okolí, kameru namířenou před sebe a se zatajeným dechem hledíte na skener
Ono se totiž zjistilo, že kamera k PSP má zvláštní schopnost odhalovat v našem světě jinak neviditelné tvory, kterým se začalo říkat Invizimals.
Tedy něco jako neviditeřata. Mno, prostě takové barevné roztomilé pokémonovské potvory, které jsou všude kolem vás a vy teď konečně můžete být paranoidní a pomocí PSP všem dokazovat, že máte pravdu.
Singleplayerová část hry je slepená jakýmsi příběhem, ale ten vlastně není až tak podstatný, neboť cílem této části hry je spíše pochytání a vycvičení potvůrek pro multiplayerové radovánky. Celé to funguje zhruba tím způsobem, že se střídají „chytací“ a „bojovací“ úkoly a to celé je dokořeněno nějakou omáčkou z animací a tak.
Chytání obludek funguje na první pohled extrémně zábavně: chodíte s PSP po okolí, kameru máte namířenou před sebe a se zatajeným dechem hledíte na skener, jak vám napovídá, že už jste blízko. Jakmile zvířátko najdete, umístíte před sebe zaměřovací terčík a dočkáte se unikátní minihry, po jejímž překonání je invizimal váš.
Past na hráče
Jenomže co čert nechtěl (Mikulášové a andělé došli), právě v této části hry je největší kámen úrazu. Vlastně se to má tak, že to, co by mělo být na hře snad i nejzábavnější, autoři vůbec nedokázali nějak pořádně domyslet. Hledání příšerek je totiž založené jen a pouze na barvě povrchu, což hra fatálně korunuje tím, že po chvíli bezúspěšného hledání otevřeně oznámí, jakou barvu máte hledat. Ve výsledku tak prostě minutku počkáte, než se dozvíte barvu, a pak ji buď zaměříte ve svém okolí, nebo jednoduše vytvoříte na monitoru třeba pomocí Malování. Je totiž úplně jedno, že po objevení potvůrky hodíte terčík na dřevěný stůl opodál.
Jakmile se tedy poperete se svoji schopností rozpoznávat barvy, čeká vás zmíněná minihra. Rozhodně je ke cti tvůrcům, že minihry jsou ušité na míru zvířátkům a něco vypovídají o jejich „osobnosti“. Budete se plížit trávou, na obludku křičet, lechtat ji, nechávat ji přeskakovat lekníny… možností je celá řada a některé z nich jsou i dost zábavné.
Nevýhoda je v poměrně malém zorném úhlu kamery – jakmile se po vás chce trocha pohybu, nastává frustrující část hry, kdy se (obvykle nějakou dobu zcela marně) snažíte udržet potvoru v obraze, a přitom splnit úkol typu „vyhni se fireballům" nebo „prokličkuj slalomem“. Ne, fakt to není zábavné.
Tatakau monotachi
Jakmile se vám ale podaří nového pokémochimona, nebo jakže se to tu jmenuje, ulovit, přichází taková lehounce RPG část hry. Když s potvůrkou bojujete, postupně se zlepšuje, sílí, získává speciální útoky a všeobecně je užitečnější a bojeschopnější. Boj zprvu působí poměrně komplikovaně, za což mohou tři síly útoku spolu s možností krytí a hlavně řada typů útoků podle elementu, přičemž samozřejmě něco na něco funguje, zatímco na něco jiného ne.
Jestli jste to tak úplně nepochopili, tak je to stejně jedno, protože ve výsledku se po pár bojích budete nudit. Jestliže autoři zpackali polovinu důležitých věcí na hře (lovení invizimalů), tak s tou druhou (boj) se jim to povedlo též. Přitom idea, že zvířátka kromě hitpointů mají také staminu, jež je různě spotřebovávána různými útoky a krytím, je na první pohled bezva. Výsledek je ale daleko od očekávání.
Vyměňovat invizimaly s kamarády? Jděte raději sbírat céčka
Souboje jsou v reálném čase, nicméně při troše všímavosti si je snadno rozdělíte na určité fáze akce a reakce. Praštíte něčím soupeře a počkáte, co on na to. Když se pohne, nahodíte štít, když otálí, zkusíte zaútočit. Po krátké chvilce vám i soupeři dojde stamina, takže stojíte, koukáte na sebe, a jakmile vám to stamina dovolí, tak se buď bráníte, nebo udeříte. Ne, nespraví to ani speciální schopnosti, jako třeba zemětřesení, ani možnost používat rozličné předměty.
Být geniální nestačí
Obvykle je tomu tak, že originální hry sklidí nadšené ohlasy odborné veřejnosti, aby se potom prodávaly v podstatě mizerně a brzy upadly do zapomnění u většiny hráčů kromě hrstky skalních. Prodeje Invizimals si sice netroufám odhadnout, přeci jen hry cílící na mladší publikum v tomto fungují trochu jinak, rozhodně bych se ale nebál říct, že číselná hodnocení zejména zahraničních médií jsou v tomto případě nadsazená.
Za Invizimals stojí senzační nápady a v principu vynikající koncept, jenže zpracování zůstalo ne na polovině cesty, ale někde na jejím začátku. Hra spadne do extrémně nudného stereotypu asi tak po hodině, přitom v tomto případě za to nemůže ani prostý fakt, že už mi dávno není pět. Lovení invizimalů by mělo být senzační, ale je to ukrutná nuda. Souboje by měly být strhující, ale stojí za houby. A vyměňovat invizimaly s kamarády? Jděte raději sbírat céčka.