Vždycky jsem si přál poskakovat do rytmu hudby jako cvičená opice či zpívat v hudebním triu. Dodalo by to mému životu potřebný švih.
Všude v okolí o sobě s oblibou prohlašuji, že hraji maximálně na nervy a zpívám buď ve sboru, nebo v sebeobraně. Přesto jsem však za svou kariéru herního recenzenta už nejeden hudební titul zrecenzoval a kupodivu mi to ani nedělalo žádné výrazné problémy. Tento fakt jsem si až doteď vysvětloval tím, že aspoň minimální smysl pro rytmus se někde v hloubi mého těla přeci jen skrývá. Rhythm Paradise mi však ukázalo, že se hrubě pletu a můj absolutní hudební hluch je nezvratitelným faktem.
S upřímností sobě vlastní musím poznamenat, že jsem tuto hru nedohrál, i když jsem u ní strávil hodně času. V rámci aspoň malé objektivity recenze a hlavně touhy vidět, co za působivé minihry se skrývá v jejích útrobách, jsem NDS zapůjčil i své přítelkyni a jednomu kamarádovi.
Snažíte se zpívat v triu, které diriguje člověk, jehož účes by záviděl i Einstein
Oba dva jsou o dost hudebněji nadanější než já a rytmus jim nedělá problémy, ale později se ukázalo, že ztroskotali jen o několik miniher dál, než já. A popravdě – všichni jsme ztroskotali hned na čtvrté v pořadí.
V minihře se vžijete do role cvičené opice, která tentokrát neskáče po stromech ve stylu Donkey Konga, ale povzbuzuje sympatickou zpěvačku na koncertě. Nenosí jí ovšem banány ani jí nepřehazuje slova, ale tleská do rytmu a v určitých místech skáče do vzduchu.
TIP: Zavřete oči a řiďte se pouze svým sluchem. Hra je pak mnohem snazší.
Problém je právě v tom druhém jmenovaném, neboť ať jsme se všichni snažili jak chtěli, nemohli jsme se do výskoku nikdy trefit. Nakonec se to nějakým zázrakem aspoň dvakrát povedlo, což hře stačilo, aby odemkla další minihru, ale dodnes nechápu, jak se to mohlo stát.
Nedívej se mi do očí
Po pár dalších minihrách vás ale hra naučí, abyste při jejím hraní zavřeli oči a nechali se unášet tóny hudby. A občas tedy klepli na touchpad stylusem, či po něm rychle přejeli. Pokud se budete spoléhat na oči a na to, co hra předvádí na obrazovce, pravděpodobně velmi brzy skončíte. Vizuální dojem totiž nezřídka zkresluje a vy na něj podvědomě reagujete o něco později, než na ten zvukový. Což má za následek, že se netrefíte do rytmu a danou minihru úspěšně nesplníte.
Za což vás hra však nijak výrazně netrestá, jak jsem měl tu čest zjistit až po výše popsané eskapádě. Kdykoliv, když máte problém s minihrou, můžete si zajít do baru, kde vám sličná barmanka umožní danou pasáž hry přeskočit. Je to vskutku možnost k pomilování, ale tak trošku zamrzí, že vám ji hra neoznámí hned na začátku, abyste si ušetřili již tak rozdrásané nervy. V baru si pak také můžete vyposlechnout různé melodie ze hry anebo vyměnit získané medaile za speciální hračky.
Medaile však nejsou dostupné pro žádné Bčka a mně osobně se nepovedlo žádnou získat – hra vás nějakou totiž odmění pouze v případě, když celou minihru projdete bez jediné chyby. Jinak vám na obrazovku místo „SUPERB“ napíše prostě jen „OK“ a milosrdně umožní postup dál.
Při jejím hraní zavřete oči a necháte se unášet tóny hudby
Řeknu vám, pánové z Nintenda někdy vědí, jak demotitovat nepříliš nadaného hráče. Možná proto bude má největší výtka směřovat k obtížnosti, která je zrovna u tohoto titulu hodně vysoká, což jste již asi odtušili podle úvodu.
Anebo si mě prohlédni
A to samotná herní náplň působí tak nevinně, skoro by se dalo říct, že dětinsky. V jednu chvíli totiž napínáte prak, abyste projektilem spojili dvě destičky, v druhou chvíli zase hrajete stolní tenis podle rytmu, no a ve třetí chvíli se snažíte zpívat v triu, které diriguje člověk, jehož účes by záviděl i Einstein. Snažit se vše sladit podle jednoduché melodie, složené pro každou úroveň zvlášť, si už ale žádá určitou porci cviku a trpělivosti, jíž nemusí dítě zrovna oplývat, stejně jako jimi příliš nevládnu ani já.
I navzdory mé radě, abyste se při hře moc nedívali na svět a na obrazovku, však musím pochválit vizuální zpracování celé hry. Jak můžete vidět na okolních obrázcích, je radost pohledět na všechny kresbičky, které k jednotlivým minihrám vznikly. Ať už jde o roztomilé roboty, jimž doplňujete benzín, nebo o skákající opičky, vždycky vás dostane hravý a maximálně jednoduchý styl, který výtvarníci použili. Pánové, smekám před vámi obrovskou poklonu.
TIP: Hrajte pouze v prostředí, kde vás neobtěžují žádné ruchy.
Nic však není až tak zářivé, jak by se na první pohled mohlo zdát a ani Rythm Paradise není výjimkou. Přestože obsahuje mnoho chytlavých miniher, obsahuje i spoustu těch nepříliš dobrých a kope tak sama sobě svůj hrob. Pokud vás rytmické hry baví, rozhodně není třeba házet flintu do žita, stejně Rythm Paradise svůj úkol splní se ctí. Nedá se však svítit, Guitar Herou svou roli splní lépe, nemluvě o geniálním a žánrově podobnějším Elite Beat Agents.