Platforma: PC
Typ hry: Akční střílečka
Multiplayer: Ano
Minimální konfigurace: Procesor 1,4 GHz, 256 MB RAM, 32 MB grafická karta
Doporučená konfigurace: Procesor 2 GHz, 512 MB RAM, 64 MB grafická karta
Testovací konfigurace: Procesor 1,8 GHz, 512 MB RAM, 64 MB 3D grafická karta
Výrobce: Wings Simulations (http://www.wingssimulations.com)
Distributor hry: JoWooD (http://www.jowood.com)
Homepage hry: http://soldner.jowood.com/
Není tajemstvím, že se autoři snaží svá dílka co nejvíce zveličit a stále poukazovat jen na revoluční inovace. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě, avšak veškeré informace, artworky, screenshoty, ba i trailery byly natolik přesvědčivé, že se tomu zkrátka nedalo nevěřit. Mnohdy jsem dokonce jásal nad tím, že Söldnerovi se podaří vyplnit mezeru mezi reálným Operation Flashpoint a ryze arkádovým Battlefieldem. Vznikl by tak ojedinělý simulátor války, který by byl skvěle hratelný, nepostrádal by nápad a šmrnc, prostě by se navždy zapsal zlatým písmem do pamětní knihy počítačových her. Někdy ale zdání klame. Někdy dokonce víc, než bychom si dokázali představit.
Zítřejší svět
Veškeré dění se datuje k roku 2010, kdy je bojová technika zase o krůček dál. Evoluce ale nastala i mezi národy. Zatímco se mocnosti jako je USA nebo Rusko korunují do funkce ochránce světa, konfliktní státy rebelují. Menší přestřelky vyústí v otevřené boje, začíná skutečně přihořívat. Je na čase situaci klasickým americkým způsobem umírnit – tedy vojensky. V tomto případě se stavíte do role poslušného spojeneckého bojovníka, jenž je ochoten pro svou vlast položit život.
Výcvikový tábor * Nabídka zbraní je pestrá * A hele, džíp
V praxi to vypadá bohužel jinak. Zatímco od „normální“ války bych očekával přetechnizované bojiště, kde se to žoldáky (ať už kterékoliv strany) přímo hemží, v Söldner jsem se s takovouto situací snad vůbec nesetkal. Všechny vesničky jsou jako vymetené, veškerá nepřátelská pěchota se nachází teprve až v místě určení, což se mi zdá jako nešťastné řešení. Dle mého názoru je voják pod stálým stresem, neboť nikdy neví, co jej za dalším rohem čeká či z jaké střechy bude střílet sniper. Zde se veškeré kouzlo dosyta vypařilo, protože v průběhu transportu k cíli vás nic nepřekvapí. Jen lesy, cesty, domečky. Nic víc.
Zajímavě pojatá kampaň
Söldner se dělí na dvě části – multiplayerovou a singleplayerovou, přičemž oběma z nich byla přikládána při vývoji stejná váha. Bohužel se právě hra pro jednoho hráče příliš nevyvedla. Zatímco nám byla slibována dynamická kampaň, kdy se v důsledku úspěšnosti dané mise mění okolnosti, já se zjevně setkal s něčím jiným. Na začátku se ocitáte na mateřské základně, ve které není ani živáčka. Abyste si mohli takříkajíc pořádně zabojovat, musíte si dojít pár metru k jakémusi vozítku, na němž se po jeho použití zobrazí seznam dostupných misí. Každá položka obsahuje jen ty nejzákladnější informace, tedy místo operace, cíl a úkol. Na popis „zapeklitého“ úkolu zřejmě každému vojákovi stačí pouze jeden řádek instrukcí.
Nebezpečná přestřelka, ale my to zvládneme * Ale někdy také ne * Útoky se trestají
Na druhou stranu mi to zase až tak prapodivné nepřijde. Vzhledem k tomu, že tato hra disponuje pouze klišé úkoly typu najdi a znič, popřípadě najdi a zachraň rukojmí, ani podrobnější informace znát nepotřebujete. V tomto směru je tedy Söldner dosti stereotypní a se zmiňovanou plně dynamickou kampaní nemá toto zhola nic společného.
Ať už máte někoho zachránit nebo k blahu národa přispěje pouze vyhození klíčové budovy do vzduchu, vše začíná úplně stejně. Po sáhodlouhém načtení mise se ocitáte na příslušné základně, kde si v jakýchsi plechových mini-hangárech vybíráte patřičnou výzbroj. Chloubu zbraňového arsenálu nelze upřít. Množství pistolí, samopalů, RPG děl, granátů, min nebo i obyčejnou vestu si můžete zcela zdarma přivlastnit, a to v neomezeném počtu. Vyberete-li si potřebnou výzbroj, vaše pohledy budou nejspíše směřovat k hangárům s dopravní a vojenskou technikou. Zde si opět můžete z nabízených položek vybrat vše přes obyčejné džípy, obrněné transportéry, těžké tanky až po helikoptéry.
A právě zde je kámen úrazu. Mazaný a racionálně uvažující hráč si vzhledem k nulové pořizovací ceně přivlastní ty nejsilnější věci, čili nejlepší zbraň, hodně nábojů, hodně vest, nějaké ty medic-kity a s tím vším se uvelebí v takřka nezničitelném tanku. Když se je vaším cílem (obvykle vzdáleným patnáct set až tři tisíce metrů od základny) lehká pěchota o hrstce mužů s jedním – dvěma obrněnými transportéry, nic proti takovému kolosu jako je Abrams nezmůžou. Takže vy si směle přijedete na místo, rozmetete nepřítele a během pěti minut se vracíte na základnu s úspěšně splněným úkolem.
Krátký pohled z helikoptéry * A pak přijde pád * Vesničko má, středisková
Aby toho nebylo málo, je zde k vidění názorná ukázka toho, jak ta samá krajina může být i desetkrát jinak. Abych vše uvedl na pravou míru – herní mapa je jen jedna velká placka, na které jsou rozesety malinké vesničky čítající něco málo domů, lesy a vojenské objekty. Ať jste ve vyprahlé poušti nebo na Sibiři, mapka zůstává téměř identická, ovšem s překopanými texturami. Kdybych měl tedy celou singleplayer část shrnout do jedné věty, pak bych asi začal slovy – děs a běs. Po tom všem, co nám autoři naslibovali, kdy většina z nás téměř nemohla dospat, je to skoro jako rána mokrým hadrem přes obličej. Bohužel.
Tank jako vrtulník, všechno jedno
Söldner: Secret Wars disponuje skutečně širokým vozovým i leteckým parkem. Jak už jsem se zmínil výše, v maličkých hangárech máte na výběr vše od lehkých vozítek s přídavnými kulomety, přes lehce obrněné transportéry, až po skutečně nadupané tanky a vrtulníky. S tím ale přichází základní problém, jak skloubit ovládání jednotlivých strojů o různých dovednostech, aby se ovládaly podobným způsobem? Udělat dobře hratelnou arkádu nebo se pokusit spíše o věrnou simulaci? Autoři této hry to vymysleli skutečně bravurně, neboť zvolili ze dvou možných variant tu třetí – naprosto pitomé ovládání s takřka nulovým fyzikálním modelem. Ať už se jedná o těžký tank nebo lehký džíp, vše se ovládá naprosto stejně. Stejně špatně a křečovitě. Výjimku tvoří snad jen helikoptéry, jež se sice ovládají trochu jiným způsobem, ale co se týče mého celkového dojmu, ten koresponduje s pozemními vozidly.
Některá vozidla jsou proti tanku krátká * Dokonce i některé tanky * Utekl za roh
Nemohl jsem si v průběhu hraní nepovšimnout nejrůznějších bugů, a to jak grafických, tak i enginových. Dvě zaklesnutá auta do sebe, která se snaží - seč jim motory vystačí - od sebe odlepit, nejsou nikterak zvláštním úkazem. Také se mi stalo, že po pádu z pětipatrové budovy jsem nejenže přežil, ale dokonce se tělo mého svěřence bezmezně zabořilo do země a jediným možným řešením byl restart. A když už jsem u toho restartu, nemohu nezmínit nestabilitu hry. Častokráte se stane, že se prostě uprostřed zběsilého střílení Söldner zasekne a po chvilce čekání spadne. Tato patová situace irituje zejména při skvěle rozehraném internetovém klání!
Vidí mě nebo ne?
Široké spektrum chyb nekončí ani u umělé inteligence nepřátel. Veškeré nepřátelské vojsko, ba i své spojence, bych označil za chodící polena. Jejich myšlenkové pochody jsou hodně opožděné a divné. Opět uvedu příklad za všechny. Pomalu jsem se proplížil houštím až na nepřátelskou základnu. A hle, čtyři nepřátelští vojáci stojí a pilně hlídají vstup do objektu. Jakožto typický americký hrdina se rozhodnu zasáhnout tvrdě, a sice všechny do jednoho postřílet. Dám se do podřepu, zacílím a vystřelím. Jeden z nich se skácí k zemi, ale co se to děje? Nic, tři zbylí prostě nečině stojí a prohlížejí si mrtvé tělo kamaráda. Že by hrůzou strnuli? Nikoliv. Jakmile jsem se dostal do jejich zorného pole, už si to hrnuli hlava nehlava ke mně. Jednomu ani nevadilo, že je na strážné věži, čímž se ocitl značně poškozen na zemi. Jeden z nich se zasekl o roh budovy, poněvadž mu nejspíše stála v jeho dráze. Poslední voják byl asi ze všech nejvzdělanější. Doběhl na odkryté místo a zcela nekryt předměty po mně začal pálit. Mé zacílení na jeho hlavu bylo to poslední, co ve svém bídném životě spatřil. Z tohoto lze vydedukovat hned dva fakty. Úroveň umělé inteligence je bídná, avšak míra poškození vpravdě reálná. Stačí jeden šikovný zásah do hlavy a nepřítel padne k zemi jako zralý banán.
Nabíráme co se dá * Ajaj, to vypadá na problém * Se samopalem asi moc nepochodím
Víc hlav víc ví
Nezdráhám se tvrzení, že multiplayer je stokrát povedenější než kampaň pro jednoho hráče. Už jen z jednoho prostého hlediska, všichni jsou měřeni stejným metrem. Všichni totiž mají na výběr z těch samých dopravních prostředků, takže nebudete v žádném případě v nevýhodě pouze vy. Také je pravda, že zatímco jeden hráč se musí vypořádat jak se svou vlastní technikou, tak i s pochybným AI oponentů, zde si naštěstí hlídá každý sám sebe.
Nabídka módu není nijak překvapivá. Krom klasických deathmatch a team deathmatch máte na výběr také kooperativní mód, v němž plníte po boku svých internetových přátel zadané úkoly. Ovšem největší pozornost na sebe strhuje takzvaný conquest, jenž je dobře znám především fanouškům prvotního Battlefielda. V podstatě se jedná o zabírání nepřátelských základen označených vlaječkami. Vyhrává ten tým, který ovládne celé území. Troufám si říci, že právě tento mód je ze všech nejoblíbenější, o čemž také svědčí jeho masy příznivců. Při testování Söldnera na serverech našich německých sousedů byl navíc tento mód k vidění asi z devadesáti procent. V těsném sledu za ním se držel klasický deathmatch. Celkově vzato je právě multiplayer tou nejsilnější a hlavně nejvyvedenější stránkou hry, čehož by měli autoři ve svých dalších projektech rozhodně využít.
| Světlé stránky hry |
- Silný multiplayer
- Množství zbraní a vojenské techniky
- Někdy i zábavný
|
| Temné stránky hry |
- Přehršel bugů
- Nevyladěný engine
- Poněkud zastaralá grafika
- Vysoké hardware nároky
- Pochybná umělá inteligence nepřátel
- Jednotvárnost, někdy je hodně nudný
|
Technika jde vpřed a my s ní
Rok 2010 by měl být ve znamení technické vyspělosti. Grafické zpracování hry samozřejmě nepředčilo dobu, co hůř, trochu jí ujel vlak. Vzhledem k vysokým nárokům na hardware a dlouhé době načítání bych čekal trochu víc než jen strohost samotnou. Uznávám, vše lze rozstřelit, trosky domů padají, kmeny stromů se taktéž kácí k zemi a navíc to celé hezky hoří, ale na úkor příjemné podívané. A to jsem ještě nezmínil příšerné postavy, otřesné interiéry budov, nesedící rozpláclé textury či padající sníh s deštěm. Že by kvantita opět zvítězila nad kvalitou? Zaručeně! Nejhorší na tom však je, že ani zvuková stránka nevybočuje z řady. Předpotopní audio kulisy, poněkud zvláštní výstřely zbraní nebo takový zvuk motoru. Toto vše a ještě mnohem víc na mě působilo nedotaženě. Mnohdy mi totiž připadalo, jakoby byl Söldner: Secret Wars vytažen z vývojářského doupěte ještě za sirova.
Takže si to shrňme. Tato hra je svým pojetím zajímavá, disponuje některými příjemnými nápady, ovšem ty se zde vyskytují na úkor celkového zpracování. Engine není v žádném případě doladěný, můžeme nalézt spousty bugů jak programových, tak i grafických. S tím také úzce souvisí i dosti pochybná umělá inteligence nepřátel, tudíž je hra pro jednoho naprosto zdegenerovaná. Tu pravou zábavu si užijete až v multiplayeru, jenž pojme na těch nejstabilnějších serverech téměř sto třicet hráčů najednou! Když se však na Söldner: Secret Wars podívám zpětně a vzpomenu si na ódy, které jej doprovázely, je pro mě hodně velikým zklamáním. Snad příště, v dalších tajných válkách.
Grafika: 5/10
Zvuky: 5/10
Hratelnost: 6/10
Zábavnost: 5/10
Jedno velké zklamání. Söldner: Secret Wars disponuje silným multiplayerem, klacky pod nohy mu však hází množství bugů, nedoladěný engine, zastaralá grafika, vysoké hardware nároky a další. Stačilo ještě pár měsíců usilovné práce a mohli jsme na pultech obchodů mít skutečného nástupce Operation Flashpoint.
Celkové hodnocení: 5/10