Platforma: PC
Typ hry: RPG jako ze staré školy
Multiplayer: Ne
Minimální konfigurace: Procesor 600 MHz, 128 MB RAM, 2 GB na HDD, 4 MB grafická karta
Doporučená konfigurace: Procesor 1GHz, 256 MB RAM, 2GB na HDD, 16 MB grafická karta
Testovací konfigurace: Procesor 1,9 GHz, 512 MB RAM, 128 MB grafická karta
Výrobce hry: Mirage Interactive (http://www.mirageinteractive.com/)
Vydavatel hry: Techland (http://www.techland.pl/)
Distribuce v Česku: US Action (http://www.topcd.cz/)
Lokalizace: Titulky
Homepage: http://weirdwar.techland.pl/en/show.php
Weird War je opravdu podivná hra. A nejde jen o tu podivnou válku, která je prezentovaná v názvu. Celá hra působí, že do našich časů nějak propadla podivnou mezidimenzionální bránou z alternativního vesmíru, kde se píše rok zhruba 1996 a svět podle toho i vypadá. A nejen svět, ale (a to je v tomto případě důležitější) i hry.
Weird War je totiž opravdu hra staré školy – se vším co k tomu patří. Ne, tohle není nějaký reklamní slogan, který bych vyčetl někde na krabici hry (i když… moment… Áno, koukám, je to i na ní, „opravdu tuhé RPG staré školy“ tu stojí v pochvalném výtahu ze Score. Ale já to odsud opravdu původně nevyčetl, jen mě napadlo, že tento fakt je při hraní hry natolik markantní, že si jej prostě NELZE nevšimnout). To „RPG staré školy“ je v tomto případě pravdivější, než si vůbec umíte představit – a pouze pohled do kalendáře, na cenovku hry a na požadovanou konfiguraci vás přesvědčí o tom, že se skutečně jedná o novodobý titul.
Stará škola se vším všudy
Jak jsem již předeslal, ta „stará škola“ je stoprocentně pravdivé tvrzení. Za normálních okolností by si totiž každý druhý hráč ze dvou představil hru, která se v něm pokusí vyvolat nostalgii starých zlatých časů, kdy hry byly ještě pro zábavu a svět byl tak nějak růžovější (a holky hezčí a tráva zelenější), ovšem tohle všechno zabalené v slušivém kabátku současné grafiky a doplněné o věci a prvky, se kterými herní svět za posledních pár let přišel.
Výběr postavy s malou ukázkou "popisných" textů * Cesta v džungli * BUM!
Ano, takhle by si spousta lidí „hru ze staré školy“ představilo. Ovšem promiňte, že vám bořím vaše krásné ideály, ale musím zařvat STOP. Jednak tráva dřív byla stejně zelená jako dnes a holky byly také stejně hezké (jen nosili poněkud méně odhalující šaty, což ne vždy na škodu věci jest), ale o tom se tu bavit nebudeme.
Tohle RPG ze staré školy totiž ve skutečnosti vypadá jako… Jako… No prostě jako RPG ze staré školy (také jste si všimli, jak často zde tuhle frázi skloňuji? Víte, já se vážně snažil, ale nepovedlo se mi vymyslet žádné rozumné synonymum k téhle frázi; dokonce ani žádnou rozumně znějící frázi tohle sousloví opisující. Ale pokud snad náhodou jste češtinou posedlí a tohle věčné opakování stále téhož vám vadí, pak mám pro vás dvě dobré zprávy. Jednak touhle jinak víceméně zbytečnou závorkou jsem snížil výskyt fráze „RPG ze staré školy“ popřípadě „stará škola“ v dosud napsaném textu na pouhých 10 opakování připadajících na 2351 znaků textu, což při průměrné délce těchto frází 13,5 znaku znamená, že tvoří cca 0,5722373% dosud napsaného textu bez ohledu na znaky napsané po uvedení počtu dosud napsaných znaků; a jednak od teď se výskyt inkriminovaných slov výrazně sníží).
A to nejen tím, jak se hraje. Ale (a to především a na první pohled) i tím, jak vypadá. No jen si klikněte na některý z okolních screenshotů a sami uvidíte – klasické izometrické zobrazení, grafika jakoby si někdo koupil Fallout engine… K tomu připočtěte i styl humoru, jaký ve hrách letěl někdy před deseti lety („Pane, já vědět, kde v poušti chrám s kalich z poslední večeře Krista Pána! Němci po něm pátrat moc!“ „Promiň, kámo, ale licence na zachraňování týhle věcičky před němcama během druhé světové války je už pár let zadaná…“), se kterém se setkáváte doslova v každé druhé větě. Na druhou stranu dlužno přiznat, že i kdyby vám tento styl přišel sebevíc rádobyvtipný a sebeubožejší, čas od času se prostě neubráníte úsměvu. Autoři to možná trochu přehnali, ale někdy se jim podařilo nějakou tu perlu utrousit.
My zrobili žolty parochod…
Základem každého RPG ze staré školy je příběh. Možná některá dnešní RPGčka jej vyměnila za spousty bojů doplněných sbíráním expirienců a levelováním postav, ale věřte tomu nebo ne, kdy příběh bylo to ono, co se dřív opravdu počítalo (no dobře, Dungeon Master byl jiný, ale znáte to – každé pravidlo má své výjimky; obzvláště, když to pravidlo narychlo vymyslí sesmolí nějaký umouněný recenzent. Pak je těch výjimek někdy i víc, než příkladů uplatnění pravidla v praxi. Ovšem to sem teď netahejme a přijměme pravidlo o příběhu a starých RPG jako dogma. A o dogmatu se nediskutuje, dogma prostě je pravda. Jako třebas to dogma o tom, že papež je neomylný. Nebo že Amerika je země svobody…).
Hej, velbloude! * Najdi na mapě vetřelce * Domorodá vesnice
Příběh Weird War je podivný. Podivně nelogický, podivně zamotaný, podivně směšný a podivně podivný. Základní zápletka je něco v tom smyslu, že dva váleční desertéři a zarputilí pacifisté, kteří se živí pašováním brambor do okupovaného Norska, jednoho dne najednou na opuštěné torpédo, uvíznou na ledovci a… A zachrání je německá ponorka, která se domnívá, že jsou to supertajní agenti SS, kteří mají za úkol vyřešit lodní vzpouru. Během tohoto úkolu se od kapitána ponorky tak nějak mezi řečí dovíte, že loďmistr, kterého vzbouřenci drží jako rukojmí, je vlastně agent Říše, který plní tajný úkol a pátrá po vy-víte-čem.
No a co udělají naši milí pacifisté, když se dostanou z ponorky a konečně stanou na pevnině? Místo aby se někde zašili a jen (vzhledem k tomu, že jsou v severní Africe) místo brambor do Norska pašovali kebab do Itálie, vyrazí jako praví a nefalšovaní Indiana Jonesové po stopách tajemného jasně-že-víme-čeho.
Zbytek příběhu se pak už nese v klasickém Indianovském stylu říznutém výše zmiňovaným humorem a trochou brutality odkoukané ze seriálu Oggy a Škodíci, aby na konec vyústil v něco, co se prostě nedá nazvat jinak než vy-víte-co. Ale ten konec opravdu stojí za to.
IQ tyqe
Vzhledem k tomu, že Weird War je RPG, jsou (kromě příběhu, samozřejmě) jeho nedílnou součástí i boje. Nepřátelé se čas od času obnovují, aby to nebyla moc nuda – ale celkově vzato je na čtvercích, na něž je mapa rozdělena, vždy pouze limitovaný počet nepřátel. A podle mapy se liší jak jejich složení, tak i národnostní (nebo druhová, záleží na jejich biologické povaze) příslušnost – a k tomu i jejich vybavení, které používají a které z nich po smrti vypadne.
Na obalu hry se dočtete, že vás čekají „inteligentní nepřátelé i doprovodné postavy, rozdílné modely umělé inteligence jednotlivých nepřátel“ a že „ostřelovači si udržují dostup, lékaři se vyhýbají boji atd.“. To zní moc pěkně a abych se přiznalo, docela mne to navnadilo; dokonce až na tolik, že jsem se (já, zarputilý zastánce příběhových RPG a takový pacifista, že bych všechny militaristicky založené RPGčkáře nejraději zICEWINDALEoval) na ty boje málem i těšil. Bohužel není ohně bez kouře a není slibů bez nesmyslů…
V tomto případě je nesmyslem už samotné použití slov umělá inteligence. Jednotlivé typy nepřátel mají předefinované jednoduchoučké skripty, kterými se během hry řídí; ty jim (zcela v souladu s druhou částí citátu) velí věci jako „hoď granát a uteč, pak se zastav a přepni se na skript ‘boj zblízka‘“ nebo „máš-li málo životů, ustup k léčiteli; není-li léčitel, ustup a vypni tento skript“, popřípadě „zaútoč a sekej“ a „zaútoč a střílej“. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že tímhle jsem pokryl prakticky veškeré schopnosti herní AI. Alespoň u nepřátel.
Bez plynové masky do pouště nelez * Plamenomeeeet! * S velbloudem v patách se běhá nejlépe
Vaši spojenci jsou na tom relativně obdobně. Vy jim v jejich inventáři dáte zbraň a oni z ní jednou za čas vystřelí. Sice pomalu (střílí asi pětinovou rychlostí oproti vám), ale střílí. A k tomu jdou za vámi. A ještě… Hmm, co ještě? Nevím, buď mám okno, nebo už nic. Ale spíš bych tipoval to druhé…
Na druhou stranu dlužno zase Weird War přiznat, že sice vaši nepřátelé nepředvedou nic, co by vás nějak oslnilo, ale tak nějak to prostě stačí. Aspoň ty boje tolik nezdržují a vůbec a tak všelijak podobně. No prostě to tak nějak není o bojích, no, to se snažím říct.
Učit se učit se učit se
Třetím stavebním kamenem každého RPG je levelování a s ním spojený systém povolání, dovedností, perků nebo čehokoli jiného, co si zrovna autoři vymysleli. V tomhle bodě tak nějak nevím, co si o Weird War myslet. Na jednu stranu hra disponuje obrovskou sestavou různých aktivních i pasivních schopností, které můžete ovládat a ve kterých se můžete zlepšovat, uspořádané do systému, který není nepodobný Falloutu. Na druhou stranu zde absolutně chybí právě Falloutem k dokonalosti dovedená intuitivnost a přehlednost všech skillů – a nepřispívají tomu ani rádobyvtipné, ale většinou totálně nicneříkající popisky jednotlivých schopností i vlastností.
A opravdu si myslím, že nejednomu RPG fanouškovy, který se právě v budování skillů vyžívá, bude opravdu vadit, že sice ví, že schopnost „samopaly“ mu umožní dělat něco se samopaly, ale popisek mu nic neřekne o tom, k čemu přesně to vlastně je (když samopaly jdou používat i bez tohoto skillu), popřípadě k čemu a jak se projeví vyšší úrovně. A to jsou zrovna schopnosti na používání zbraní jedny z mála, u kterých se na to, jak přesně fungují, ještě přijít dá.
Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka
„...a kdo je nemá ať od lidí pranic nečeká“ zpívali kdysi Voskovec s Werichem. Pokud by to byla pravda, pak opravdu netuším, co by od lidí mohli čekat autoři Weird War. Jak již bylo zmíněno výše, grafika nabízí pouze statický izometrický pohled s postavou uprostřed výhledu. Nečekejte nic jako otáčení kamery, přibližování či oddalování výhledu nebo rozhlížení se. Prostě a jednoduše NIC takového. Pro grafiky jistě příjemné zjednodušení práce, ale pro hráče...
Ale budiž, kdyby byla grafika jinak dobrá, hezká a vůbec povedená, dalo by se to překousnout. Ale chtíc nechtíc se musím opět vrátit k stařičkému Falloutu – možná je starý, ale na pohled prostě (alespoň podle mě) vypadal rozhodně lépe než Weird War.
Zbytek kabátku hry je na tom už o něco lépe – hudba nijak neruší (i když jako soundtrack byste si ji asi nepořídili) a zvuky jsou na tom obdobně. Prostě jsou.
| Světlé stránky hry |
- povedený konec
- český překlad
- pro někoho styl humoru
- je to divná hra v dobrém slova smyslu
|
| Temné stránky hry |
- grafika
- pro někoho styl humoru
- je to divná hra v špatném slova smyslu
|
Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem
To je možná pravda, ale na Weird War se žádné řeči učit nemusíte. Je totiž česky. A musím říct, že překlad bych osobně považoval za nejzdařilejší věc na celé této hře. Na chyby jen tak nenarazíte, dává smysl... Těžko říci, zda se jedná o záslužný čin překladatelů, nebo zda je to dáno celkovým pojetím hry, která namísto klasické herní terminologie používá humorné hlášky, ale výsledný efekt je dobrý. Až překvapivě.
Pán si přál platit?
Stejně jako se s vámi v hospodě rozloučí touto otřepanou frází, rozloučím se s vámi za chvíli i já. A tak, jako vám oni vyúčtují vše, co jste snědli, vypili, rozlili, rozbili a poškodili, měl bych vám i já v tomto finálním zúčtování předložit nějaký souhrn toho, co je vlastně Weird War zač.
Takže. Je to RPGčko staré školy, ale v tomto případě je tento výraz chápat tak, že to není „jakoby stará škola“, ale prostě „jakoby z oka vypadlo“. Grafika, herní styl, ovládání... Pro někoho to možná bude nepříjemný šok, protože ve hře nenajde nic, s čím herní průmysl za posledních deset let přišel; pro jiné to ale může být příjemné zavzpomínaní na staré časy a možná i podnět k tomu, aby si ten Weird War ne-až-tak-nepodobný Fallout ještě jednou zahráli...
PS
PS: Vážení čtenáři, pokud vám tahle recenze přišla tak nějak podivná nebo rádobyhumorná, nedivte se, prosím. Právě jsem s Weird War skončil a to člověka prostě poznamená...
Grafika: 4/10
Zvuky: 6/10
Hudba: 6/10
Hratelnost: 7/10
RPG, které jakoby k nám přišlo z doby před deseti lety – se vším, co k tomu patří. Tedy i grafikou, ovládáním...
Celkové hodnocení: 7/10