Scarlet Nexus: šílená japonská akce | Recenze

Budu k vám upřímný. S akčními RPG hrami sice zkušenostmi mám, ale japonským hrám se s výjimkou Maria vyhýbám obloukem. Na Scarlet Nexus jsem se tedy díval z pohledu nováčka JRPG, jak to bude pravděpodobně u většiny čtenářů Doupěte, což je přesně ten úhel pohledu, který jsme chtěli vyzkoušet. A v některých částech recenze to rozhodně pocítíte. 

Nemusí to být však nutně špatné. Pokud hrajete jen JRPG, třeba nebude můj názor dostatečně odborný, ale pokud vás tento žánr jen láká a chcete ho zkusit, dojmy nováčka nejsou od věci. Je Scarlet Nexus dobrou hrou i pro konzervativního středoevropského hráče? No minimálně počáteční šok nebude malý.

Chraňte lidi před „těmi jinými“

V příběhu hrajete zpočátku za studenty, následně za členy organizace zvané OSF (Other Suppression Force), která chrání lidi před útoky Others („těmi jinými“). Příběh klade důraz na odlišné postavy, což se projeví počáteční volbou, zda budete hrát za Yuito Sumeragi nebo Kasane Randall. Obě postavy se liší jak herním stylem, tak způsobem vyprávění. Ve skutečnosti jsou příběhy tak odlišné, že pro kompletní příběh byste ani jednu postavu neměli vynechat. Nechci spoilerovat, ale kvůli různým zvratům budou postavy na značně odlišných pozicích.

Ve hře jsou dvě odlišné postavy, za které můžete hrát

Příběh hodnotím nerad, přeci jen záleží dost na vašem vkusu. Nicméně nedokázal mě vůbec vtáhnout. Důvodem je hlavně způsob vyprávění. Hra si výrazně zakládá na anime a místo klasických cinematických filmečků či dialogů ve hře máte komiksový styl, kdy vyskakují okna, jak postavy mluví. V těchto výpravných oknech ale strávíte bezmála polovinu hry!

Ačkoli oceňuji uměleckou snahu, spíš mě to odvádělo od hraní a působí to zvláštně. Hlavní důvod je, že tento styl je relativně agresivní a hra ho cpe všude. Bojové pasáže jsou tím často přerušeny a v mnoha místech si říkáte, že to mohl být pouhý rozhovor na pozadí, zatímco hrajete. Tak se to řeší ve většině akčních her.

Radši nechci domýšlet, co se stalo tomuhle... krokodýlovi?

Navíc mi moc nesedly postavy. Ačkoli mají svou osobnost postupně rozvíjenou, jejich charaktery jsou až příliš umělé. Archetypy japonských studentů. Nejvýraznější reprezentací je mladší sestra Kasany, která má poznámky, jak je tamten kluk roztomilý, jak své sestře bude pomáhat... Zde se scénárista moc prohnout nemusel.

Abych příběhu zcela nekřivdil, herní svět je dostatečně bohatý a promyšlený a má nějaký řád. Hra vykresluje, jak zde všechno funguje a přes všechny zápory je skvělé do herního světa proniknout. K dispozici máte nejrůznější poznámky ke čtení, a navíc v hlavním příběhu jsou začleněny mise, které herní svět rozvíjí.

Boj je nade vše

Hru bych nedoporučoval čistě kvůli příběhu, ačkoli větší nadšenci do anime v něm mohou najít více kouzla než já. Hlavní vizitkou je návykový bojový systém, který si zakládá na rychlosti a provádění kombinací různých chvatů. Neřekl bych, že je vyloženě komplexní, nicméně proniknout do něj chvilku trvá, což ostatně dokazuje velmi zdlouhavý tutoriál.

Styl vyprávění je výrazně inspirován mangou, jeho provedení je však agresivní a hra ho cpe snad do každé zbytečné scény

Ačkoli je Yuito mistrem mečem a Kasana používá pouze magii, v základech se tolik neliší. Systém je rámcově podobný novým dílům Assassin’s Creed či Devil May Cry. Musíte mlátit a uhýbat, přičemž máte slabší a silnější útok. Správné mačkání tlačítek vede k provedení kombinace, která poskytne bonusové poškození. Osobně mě zaujala zejména hravost s prostředím díky telekinetickým schopnostem.

Když vidíte hromadu krabic, je zpravidla dost velká šance, že je můžete zvednout a hodit. Každopádně házení je provedeno tak, aby bylo jednoduché a rychlé. Nemusíte složitě mířit, předmět automaticky trefí nepřátele, se kterým bojujete a kterého hra automaticky zaměřila. Můžete si tedy pohrát tak, že nepřátele z jedné strany mlátíte, z druhé po něm házíte krabice a ve správný moment můžete udělat silnější hod. Luke Skywalker by mohl jen závidět.

Ve hře jste součástí OSF, což je skupina lidí s nadpřirozenými schopnostmi

Boj vás díky tomu bude velmi bavit, každopádně po nějakých 5 až 8 hodinách začne ztrácet dech. Jak to však u mnoha mlátiček bývá, herní systém je zábavný hlavně zpočátku, ale pak začne přecházet do stereotypu. Při vrhání krabic se cítíte jako Jedi, ale jakmile jich vyházíte stovky, začne to působit jako rutina. Hra s nastupujícím stereotypem bojuje díky stromu s vylepšováním, který občas vede k lepším pasivním schopnostem, ale nikdy nezmění váš styl hraní. Vylepšování zbraní je také jen o zlepšení útoku. Jediné, co hru tu a tam oživí, jsou noví nepřátelé.

Nepřátelé jsou neskutečně ujetí

Na rovinu, nepřátelé ve hře působí, jako když dáte šílenci v blázinci silnou nálož drog, a pak ho požádáte, aby vám nakreslil obrázek. Nedávno jsem hrál Biomutant, který je místy také ujetý, nicméně ani ten mě nepřipravil na zjevy ve Scarlet Nexus. Květináče na podpatcích nejsou zdaleka to nejhorší… zbytek však nedokážu slovy popsat. Děti, proto neberte drogy. Kdybych měl takové obrazy v hlavě při pohledu na olejové skvrny, byl bych rád, že mě odvezli rovnou do Bohnic.

Ujetost nepřátel však vede k tomu, že k nim musíte přistupovat jinak. Kvůli obřím mouchám musíte dělat útoky ve vzduchu a před podivným beranem je fajn se schovávat za překážky či uhýbat, až vás bude chtít nabrat. U nepřátel však působí vážně hloupě, že stojí na místě a čekají na vás. Jsem rád, když mají příšerky alespoň nějaké návyky. Jako když si nepřátelští vojáci povídají nebo vlci pojídají mršinu. Svět Scarlet Nexus je oproti tomuhle trochu mrtvý.

Bojový systém je zpočátku návykový, ale brzy ztratí dech

Tu a tam na vás čeká také bossfight. Velcí šéfové jsou originální zjevem, útoky jsem však překvapený nebyl. Je každopádně hezké, že se hra snaží využívat prostředí tak, aby působilo hravěji a měli jste pocit, že bosse musíte udolat postupně. Na staveništi tedy můžete na bosse shodit bagr. V té chvíli se také může hodit váš společník. Pomocník v boji však ustupuje oproti vám do pozadí až příliš a obecně jeho hlavním významem jsou schopnosti, které zlepší vaše statistiky.

Jednoduchý svět se spoustou nedodělků

Level design působí trochu odflákle a hra má málo míst, kde jsem pocítil chuť jít to prozkoumat. Mapy působí spíš jako cesta k jednomu bojišti na druhé a ačkoli to vlastně děláte v každé hře, zde to ani nebylo chytře maskované. Obvykle najdete místnost či kus pozemku s pár krabicemi či auty, co můžete házet, a originálnost nejde moc za to. Otravné jsou také bariéry poházené po celém herním světě. Procházka po městě byla peklo, kdy jsem nemohl jít ani po přechodu pro chodce kvůli světelné stěně. Musíte použít nadchod.

Hra mě vizuálně nenadchla. Textury nejsou dostatečně ostré a barevná paleta je mdlá

Nadšený bohužel nejsem ani z vizuálního stylu. Neberu hře to, že má svůj styl, ale já viděl, jak vypadá třeba remake Final Fantasy VII. Hra působí až příliš mdle a jednoduše. O AAA grafice se rozhodně mluvit nedá a ačkoli ze mě možná mluví někdo, kdo nepatří k největším fanouškům anime, sami to můžete posoudit ze screenshotů. Textury nejsou ostré a z barevné palety mě po delším hraní pálily oči. Víc mě zaujal soundtrack, který je pěkné živý a příjemně doplňuje akční herní styl.

Viděl jsem světové recenze a to, že nejsem ze hry nadšen možná opravdu značí, že nejsem cílovou skupinou. Nalijme si však čistého vína. Já hrál nepřeberné množství akčních her a u většiny jsem cítil více možností než ve Scarlet Nexus. V Assassin’s Creed můžete měnit zbraně, v Middle-Earth: Shadow of War máte zajímavější level design a v Shadow Warrior 2 jsou odlišnější druhy nepřátel. Nevím, co jiní na Scarlet Nexus tolik vidí, ale dle mého v žádné kategorii tolik nevyniká a možná právě příběh bude tím, co lidi přimělo dívat se na hru lépe.

Hra se hodí jen pro úzkou skupinu nadšenců mangy

Pokud si po přečtení recenze říkáte, že jsem hlupák, který tomu nerozumí, rozhodně si přečtěte i jiné recenze. Pokud však chcete akční JRPG jen zkusit, na vašem místě bych hrál něco jiného. Scarlet Nexus se hodně podobná Devil May Cry, a to mě rozhodně zaujalo mnohem víc.