Silent Hill 2 – konec klidného spánku

Multiplayer: ne
Paměťová karta: ano, min. 94 kB
Analogové ovládání: ano, všechna tlačítka
Vibrace: ano
Výrobce: Konami
Distributor: Konami
Homepage: http://www.silenthill2.de/auswahl.html

Práce recenzenta videoher může být někdy pořádně riskantní. Ačkoliv po určité době jde o celkem běžnou rutinu, objeví se občas něco, co člověka srazí na kolena a najednou si uvědomíte, že nemáte dostatek slov, abyste popsali, co jste právě zažili. Mojí maličkosti takový zločin způsobilo hraní Silent Hillu 2.

Za tu dobu, co je PlayStation 2 mezi námi, jsme si zvykli na to, jak vypadají hry, které se na něm dají hrát. Rád bych tuto myšlenku vzal ještě hlouběji, abych vás přinutil uvědomit si, že za tu dobu, co hrajeme hry, jsme si zvykli na to, jak vypadají. A pozor, nemám na mysli jen jejich vzhled, který od hry „Pong“ prodělal úžasnou evoluci (jejíž současné zakončení najdete právě v Silent Hillu 2). Mám na mysli hraní her jako takové. Hru jako způsob zábavy nebo (abychom neshazovali činnost, kterou někteří z nás považují za nejlepší možnou vůbec) či spíše trávení volného času. Hra, to je něco – klíč, brána do neskutečného, virtuálního světa (který ovšem může být lepší a zajímavější než ten skutečný), ve kterém strávíme nějakou tu chvíli, abychom se pobavili po svém – zastříleli si, postavili město, vyřešili záhadu a tak dále.

Silent Hill 2 tak také začíná. Prostě začnete hrát hru a vstoupíte do uměle vytvořeného světa, ve kterém každé město má své tajemství a právě to vaše jej má nejtemnější ze všech. Jenže jak budete „hrát“ dál a dál, něco se změní. Zpočátku bude všechno vypadat stejně – budete sedět ve svém pokoji, před sebou televizní obrazovku (naprosto bokem bych rád podtrhnul vtipnost scény, ve které naleznete zmasakrovanou postavu sedící v křesle opuštěného pokoje před televizorem – nejen, že tato scéna velmi jemně naznačuje, že i v křesle u televize můžete velmi bolestivě zemřít, ale postava sedící v křesle má zkrvavený obličej vymodelovaný nachlup přesně podle tváře hlavního hrdiny). Jenže jak budete hrát dál a dál (i kdybyste začínali ve dne, nestihnete to do setmění a budete tedy muset hrát… ve tmě – Silent Hill 2 totiž není hra, která by se snadno vypínala) a náhle si začnete uvědomovat, že nevíte tak docela jistě, které zvuky, skřeky a skřípání se ozývají v Silent Hillu a které jsou z místností okolo vás (možná to není to správné místo v článku, ale stojí za zmínku, že hra využívá nový systém ozvučení, schopný navodit dojem prostorového zvuku i při pouhé dvojici reproduktorů – stereo ovšem… jenže hrát Silent Hill 2 jinak než na sluchátkách je skoro jako hřích nebo také pokus o vraždu vaší osoby z rukou spolubydlících nebo sousedů). Věci kolem vás začnou dostávat jiný nádech a než v Silent Hillu skončíte, vypěstujete si extrémní nechuť k pohledu do zrcadla, chůzi po opuštěné ulici nebo návštěvě jakékoliv nemocnice.

Pokud vám moje silná slova (a sliby) připadají přehnaná, potom čtěte dál, ale nemyslete si, že vám dokážu já nebo někdo jiný vysvětlit, co přesně Silent Hill 2 dokáže s člověkem udělat. To se musí prožít. A přežít, samozřejmě.

Menší americké městečko s populací okolo tisíce obyvatel zažilo skutečnou katastrofu. Kdybyste se k němu chtěli přiblížit, zjistíte, že zde uprostřed července padá sníh a všechno zahaluje tak hustá mlha, že místy ani nemáte šanci vidět na vlastní ruku, napřaženou před sebe. Přístup do města (a únik z něj) se neustále komplikuje novými a novými trhlinami v zemi, na jejichž dno nelze dohlédnout a i kdyby to šlo, nechtěli byste vidět to, co tam dole leží. Více než pět tisíc let zde bylo posvátné pohřebiště a nespočetná mrtvá těla stále přitahují nové a nové oběti, aby ulehly s nimi. Kilometry a kilometry pod Silent Hillem jsou tvořeny jen a jen mrtvolami, které hnijí, ale nerozpadají se, udržovány ve stavu pohotovosti pro noční oslavy choré mysli, které se v ulicích města a na hladině jezera v jeho blízkosti odehrávají.

Mrtví by možná mohli ležet v klidu (i když pravidelné mizení lodí i s pasažéry na hladině věčnou mlhou zahaleného jezera se zřejmě datuje už od roku 1918), kdyby před dvěma lety nedošlo k té nešťastné události. Skupina místních fanatiků se pokusila přivolat prastarého démona do těla holčičky, která démona živila svou bolestí po celých sedm let, co ležela v kómatu. Jenže nakonec posvátné znaky nezadržely stvůru, kterou nešťastní lidé chtěli ovládnout, takže démon se dostal na svobodu a jeho přičiněním se všechny cihly, dlaždičky a omítka ve městě pokryly zapovězenými symboly, načež následovalo zmizení všech obyvatel města. Silent Hill od té doby žije svůj temný život, který si čas od času krátí přivábením někoho zvenčí, s kým si pak pohrává zvráceným, šíleným způsobem, dokud jeho tělo nepřidá k těm miliardám ostatních.

Jste vy. Normální muž, který žije svůj prázdný život ve smutku ze smrti milované ženy. Smrtelná choroba, která jeho Mary odvedla do říše stínů, zasáhla i Jamesovu duši a ta se už nikdy neměla vzpamatovat. Pak přišel dopis. Papír starší než moderní letopočet nesl nepochybně písmo mrtvé ženy, která Jamesovi napsala, že jej čeká ve městě, kde spolu prožili krásné chvíle. Tři roky po její smrti rozhodně není docela v pořádku, když napíše dopis. Přesto nebo právě proto James vyráží do Silent Hillu a nachází na první pohled obyčejné město, ve kterém není ani stopy po živém člověku. Mlha houstne a s ní se blíží i noc, která Jamese donutí uvědomit si opuštěnost, jakou v životě nepoznal. Prázdné ulice s okny zatlučenými prkny odráží jeho kroky a pak se ozvou zvuky, které ještě nikdo živý neslyšel.

Samozřejmě, povíme si něco o tom, jak Silent Hill 2 vypadá. Jeho grafika bez problému poráží na hlavu takové Gran Turismo 3, prostředí je dokonale plastické, takže všechny předměty (třeba i hloupý drát) vrhají naprosto reálné stíny (což je pro temné místo, jakým je opuštěný Silent Hill bez elektřiny, velmi příznačné). Pokud si myslíte, že někdy předtím v nějaké jiné hře byla taková práce se světlem a stínem, pak jste na omylu. Navíc jsou zde k mání ty nejreálnější textury, jaké si jen můžete představit, o to skutečnější, že ve většině případů byly nafoceny ve stejných městech, jako je to vaše. A naprosto nepopsatelné je zpracování postav. Musí přijít blíž ke kameře, abyste ocenili dokonalost knoflíků na šatech, vzorů látky a pochopitelně především takovou prácí s obličeji, jakou jsem ve hře ještě neviděl. Těžko se to popisuje a asi správně tušíte, že ani obrázky to nevysvětlí. Navíc je celá hra zakrytá grafickým ruchem, mlhou, prostě zrnitou vrstvou, která vám zabrání v nalezení konkrétních polygonů nebo textur a navozuje atmosféru staroby, která je příznačná pro celý Silent Hill, ve kterém existence něčeho tak mladého a směšného jako lidský tvor má jediný smysl – smrt. Tato zrnitá vrstva se nicméně dá vypnout po prvním projití skrz hru – a pochopitelně až tehdy doceníte, jak detailní a dokonalá je grafika, ve které se pohybujete. Nic takového jsem nečekal, neviděl a neumím vám dost dobře říct, jak sebevědomě díky tomu Silent Hill 2 vypadá.

Jenže jak jsem se už pokusil naznačit, Silent Hill 2 je něco jiného, než prostě hra. Je to skutečný způsob, jak otestovat své člověčenství, neboť za pomoci originálních a dle mého názoru bezkonkurenčních metod navozování strachu ve vás Silent Hill 2 postupně udusí všechny známky chladného rozumu a odstupu, takže se z vás stane bytost pnoucí se k základnímu pudu živých tvorů – strach. Stane se z vás zvíře a budete s vyvalenýma očima zírat na obrovské nože, porcující lidská těla způsobem, jakým jste to nikdy nechtěli vidět. Jaký je to paradox, příběh Silent Hillu 2 je o lásce.

Základní premisou Silent Hillu 2 je, že budete chodit po městě, hledat stopy a klíče, přičemž byste měli být schopni utéct nebo zabít to, co se bude z mlhy a tmy vynořovat. Pokud nechcete střílet, protože vám zkrátka akční hry nejdou, můžete si akční část vypnout. Stejně tak je možné změnit složitou hádanku, která obepíná vše ve městě, na jednoduchou hříčku. Jinými slovy oddělené nastavování obtížnosti akce a skládanek je zde na takové úrovni, že se do Silent Hillu může vydat kdokoliv. Jiná věc je, jaký se dotyčný člověk vrátí zpátky.

Všechna ta slova tady nepíši jen tak. Chci po vás jednu věc. Uvědomte si, že Silent Hill je peklo. Ne takové, jak ho znáte z Diabla. Není tu láva a naříkající duše. Nejsou tu žádné duše. Jen maso, které má být mrtvé, ale není. Silent Hill je peklo v pravém slova smyslu – chaos nepochopitelných monstrózních strojů, jejichž rachot a vzhled vás vyděsí k smrti a propletenec starých, polorozpadlých budov, ve kterých je hrůza ještě silnější, než na hladových ulicích města, rozpukaných a vyvrhujících všechna ta mrtvá těla, která se zde tak dlouho hromadí.

Pokud vám to zní jako něco, co chcete poznat blíž, pak vítejte zpátky, nicméně počítejte s tím, že taková zkušenost si na vás vybere svoji daň.

Lidé, o kterých Silent Hill 2 pojednává, jsou o mnoho komplexnější a lidštější, než kdokoliv, koho jste předtím viděli ve hře. Stačí poslouchat slova jeho tvůrce, který nejprve odsoudí Aki z Final Fantasy filmu za její charakterovou plochost a nevýraznost a pak vám vysvětlí, že vaše přítelkyně se taky občas nehezky zašklebí nebo udělá něco, co si vůbec nepřejete. Přesně takoví jsou lidé v Silent Hillu. Jsou to lidé. Lidé. Nejsou to postavy ve hře.

Dialogy, jaké zde uslyšíte, nemají obdobu nebo konkurenci v herní branži. Nejsou tak mocné nebo působivé, jsou tak přirozené a normální, že vám vnutí dojem reálnosti jejich protagonistů, až budete vypínat PlayStation 2 hrůzou. Osobně znám člověka, kterého Silent Hill 2 velice baví, jenže v určitou hodinu se nedokáže donutit, aby vstoupil do kterýchkoliv dveří ve městě.

A na závěr bych rád zmínil to nejúžasnější na celé hře. Těžko byste právě tady hledali nejpropracovanější a nejpovedenější soundtrack všech dob, nicméně právě tady a nikde jinde je tento k nalezení. Hudba, kterou její autor skládal bez použití filmových předloh nebo nějakých jiných vlivů pouze pro svoji radost o samotě doma s akustickou kytarou (a hromadou elektroniky), vám zaleze pod kůži takovým způsobem, jako vám šílené vize Silent Hillu vypálí své nesmazatelné obrazy pod víčka. Jsem hodně velký fanoušek do herních soundtracků, ale tento je první, který usadil každého známého, kterému jsem jej pustil, dokonale bez výkyvů a rozdílů.

Jako vždy, počítám s odsouzením za absolutní hodnocení hry. Nechápu ale, na co si někteří mí kolegové a čtenáři hrají. Psaní recenzí má znamenat schopnost sdělit čtenářům kvality a zápory recenzovaného. Znamená to také schopnost ocenit tyto kvality a vážit si jich. Člověk musí recenzovaný obor milovat a pak je jedině logické, když si jej pustí natolik k tělu. V případě jiných her se vždy najde něco, co konečný kontakt mezi mnou a hrou naruší nebo spíš neumožní. V případě Silent Hillu 2 jsem však splynul s Jamesem a jeho světem bez jakýchkoliv problémů, díky čemuž jsem prožil nejreálnější dvě noci ve virtuálním světě, jaké mi prozatím technika umožnila.