Patříte k fanouškům počítačových her? Pak je více než pravděpodobné, že máte také svůj oblíbený herní časopis, na jehož stránkách jste po boku oblíbených redaktorů objevovali nové tipy na mimořádné herní zážitky a budovali si slovník, postoje a vůbec vše, co ke správnému fanouškovi patří. Jedna z nejpříjemnějších věcí, co takový herní fanoušek může čas od času udělat, je obléct si smoking, umýt ruce, zapálit svíčky – a vytáhnout ze svého archívu pečlivě udržovaná první čísla svých oblíbenců. První ročníky časopisů, které se dnes hřejí na výsluní, ale tenkrát měly pár stránek, děsivou grafickou (ne)úpravu a hlavně texty, k nimž se jistě chodí označení „chytlavé a zábavné“, nicméně slůvko profesionální byste na ně zřejmě nepoužili.
Z té budovy za mnou jednou bude muzeum historie Doupěte... ale 5 let prý ještě není taková historie, takže zatím je to prostě jen redakce
Není to nádherný pocit se těmito starými poklady probírat a oživovat vzpomínky na ty zaprášené papírové krabice ve skříni, ukrývající hry, které již dnes na svých PC nespustíte (ještěže PS2 přehrává PSOne tituly:-))? A zdalipak jste věděli, že to samé můžete provést – a velice jednoduše – i s Doupětem?
Oprašte historii Doupěte
Skutečně je to velmi jednoduché. Na spodku hlavní stránky Doupěte pod články naleznete „číslo stránky“. Já tam mám aktuálně „291“, vy tam možná máte o kousek vyšší. Když klepnete na číslo 1, dostanete se k úplně prvnímu článku, který na Doupěti kdy vyšel. A pak už můžete jít článek po článku a znovu prožívat to samé, co před pěti lety. Tehdejší hry, tehdejší redaktoři, tehdejší slovník a tak dále… je to fascinující cesta v čase a když jsem při přípravě tohoto článku těmito relikviemi procházel, měl jsem občas slzy na krajíčku. Přeci jen jsem za těch pět let každodenní práce na Doupěti tak docela nezakrněl, redaktorská činnost mi nezevšedněla a pořád cítím sladkou chuť radosti z prvního vlastního článku, směji se nad první velkou hádkou v diskuzím fóru a nebo vesele pokývám hlavou nad první desítkou, kterou jsem kdy hře udělil.
Ó, sladký domove... vrátnice redakce a proslavené píchačky
Když mi bylo nabídnuto sepsat tento článek, věděl jsem, že to nebude profesionální novinařina. Věděl jsem, že jsem příliš zaujatý, že stejně ani neznám všechna fakta ohledně zrodu Doupěte a jeho později prohraného boje s BonusWebem, věděl jsem, že na téma zrození a život Doupěte spáchám buďto silně subjektivní výlev, nebo nic. Kupodivu mi to bylo odkýváno, což přičítám vánočnímu šílenství a průměrnému množství alkoholu v krvi každého autora. Nečekejte tedy prosím od těchto řádků nic jiného, než krátkou osobní zpověď jednoho pamětníka.
Nadšené začátky
Jak tak na to koukám, první článek na Doupěti vyšel v červenci 1999, chvilku po mých narozeninách. O Doupěti se tenkrát mezi hráči mluvilo, ale já sám jsem jej nečetl. Internet přeci jen nebyl tak rozšířený a když už jsem na něm byl, stahoval jsem texty písniček ze série Final Fantasy nebo něco podobného. Doupě navíc ve svých počátcích nemělo tak docela tvář, když se podíváte na články z prvních měsíců, uvidíte, že převládaly díla s pár větami, jejichž hlavním obsahem byly obrázky nebo odkaz na stažení dema nějaké hry. Tvář Doupěte se zřejmě začala budovat někdy na začátku školního roku 1999/2000. V záři vyšlo úvodní slovo tehdejšího šéfredaktora Davida Hanouska, se kterým jsem se bohužel nikdy nesetkal. Když se mrknete do diskuze pod článkem, čtenářů se tehdy dotknula sebejistota, se kterou David Doupě představil… ale ruku na srdce, snad každý nový herní web, který od té doby vznikl, začínal velmi podobným nadšeným článkem, slibujícím „prostě jen to nejlepší“. Jako poslední příklad lze jistě uvést článek Tomáše Zvelebila na Gamecenter.
Bývalí šéfredaktoři Doupěte Martin Zavřel (2003/04) a Jan Kuneš (2001/03)
Bylo to až o rok později, co za mnou přišel Michal Rašovský. Můj kamarád, se kterým jsme od začátku puberty pařili hry způsobem, jaký jste neviděli ani na pokusu o překonání Guinessova rekordu v kontinuálním hraní (100 hodin). Bylo běžné, že jsme se na začátku víkendu zavřeli u něj v pokoji s konzolí Sega Mega Drive a hráli nějakou šílenou akci (třeba Gunstar Heroes nebo Contra) do zemdlení na stále vyšší a vyšší obtížnost, takže když jsme po pár desítkách hodin na konci víkendu hráli na nejvyšší obtížnost souboj s nějakým bossem, byli jsme sehranější než skutečné jednotky SWAT. No, to možná trochu přeháním, každopádně ale nebylo výjimkou, že na konci pár desítek hodin trvající partičky v Mortal Kombat 2 záleželo pouze na tom, kdo dá první ránu – ten druhý už neměl šanci se postavit po zbytek kola. Něco podobného lze spatřovat dnes u hráčů Counter-Strike, jenže my jsme tenkrát budovali božský skill čistě pro zábavu, nikoliv pro slávu a peníze:-).
První konzolová sekce na českých herních webech
Jinými slovy Michal byl tehdy jeden z mých nejlepších (nejen herních:-)) přátel a když tedy přišel s tím, že bychom mohli psát recenze na hry, neposlal jsem jej rovnou někam, ale udiveně jsem se optal, jak jej něco podobného napadlo. Bylo mi vysvětleno, že v Brně sídlí reakce jakéhosi nakladatelství Computer Press a vydává herní web Doupě.cz. A právě teď si jeho nový šéfredaktor vymyslel, že by bylo dobré mít sekci o konzolích. A protože já i Michal jsme byli Brňáci a mezi herní komunitou relativně známí (tenkrát bylo pár míst, kde se lidé setkávali, vyměňovali originálky – na staré konzole se hry nedaly dost dobře kopírovat a na novou hru každý týden nikdo z nás neměl), nějak se ta nabídka dostala k nám. Když zvážím, že jsem to celé bral jako legraci (mě přece nikdo nebude platit za to, že něco napíšu o hře, ne? Neměl jsem zkušenosti, byl jsem nikdo a vážně jsem netušil, jak by vlastně správná recenze měla vypadat… ) a své první články (Metal Gear Solid, Final Fantasy 8) jsem napsal značně odlehčeným stylem, ještě dnes bych si nejraději naplácal. Brát to tenkrát vážněji, napsal bych recenze ZROVNA na tyhle hry MNOHEM delší a lepší:-).
Redaktoři Doupěte při jedné z nekonečných debat na téma "která hra je nejlepší"
Jenže pak přišla první výplata (autoráky, jak familiárně říkáme měsíčním autorským honorářům) a bylo to jasné. Navíc se pod články objevily reakce veřejnosti a že to byl panečku úžasný pocit, vidět, že někdo čte vaše „díla“ a stráví čas tím, aby se s vámi podělil o dojmy z nich (nikoliv vždy pozitivní, ale první měsíce byly kouzelné kromě jiného právě proto, že každý začínající autor má pocit, jakoby musel zuřivě vyvrátit každou kritiku – než mu dojde, že ji vlastně může a taky by měl využít ve svůj prospěch). Pocit z toho, že moje názory na hry hltá pár tisíc lidí rychle přebil radost z finanční odměny a psaní pro Doupě se pro mě rychle stalo životním smyslem, do nějž jsem se ponořil s fanatickým nadšenectvím. A že to panečku pár let trvalo, než moje hlávka vychladla:-).
Kamil Gric, šéfredaktor Doupěte v roce 2004 a první šéfredaktor časopisu Doupě
První konzolovou novinařinu na českém internetu tedy mělo na svědomí trio sestávající z mé maličkosti, Michala Rašovského a Ondřeje Koziny (zdravím dalšího vynikajícího kamaráda z dávných časů, kterého v posledních letech nenávratně pohltilo studium, nicméně pro mne navždycky bude tím, kdo mi ukázal Final Fantasy 7:-)). Po nějaké době samozřejmě o konzolových hrách začala nevyhnutelně psát i konkurence, nicméně byli jsme první a nějakou dobu se nám dařilo udržovat komunitu fanoušků na naší straně. První jsme byli díky již zmíněnému tehdejšímu šéfredaktorovi Doupěte, kterým nebyl nikdo jiný, než Ladislav Valík, známý pod přezdívkou „potvora“. Láďa byl prvním šéfem v mém životě, kterého jsem bezvýhradně uznával a poslouchal (jinak mám celý život problém s autoritami, díky čemuž jsem kromě jiného vystřídal solidní řádku zaměstnání:-)). Láďa byl totiž přirozená vůdčí osobnost a někdo takový vám dá pocit, že pracovat pro něj je vlastně čest. Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych prohlásil, že v tehdejších dobách byla pro mě každá návštěva redakce a setkání s potvorou událostí týdne a byl bych za ním skočil i do ohně. Něco podobného se občas skutečně dělo – pod tím ohněm je možné si představit termíny na dodání článků, které se vymykaly lidským schopnostem, mimořádné nasazení během světových herních veletrhů a další. Pokud se chcete seznámit se stylem, jakým Láďa o Doupěti psal, můžete se podívat třeba na jeho bilancování dvouleté historie Doupěte.
Rostoucí Doupě rychle unavuje a střídá šéfredaktory
Láďa byl nicméně natolik vůdčí osobnost, že po roce přerostl možnosti Doupěte a odešel do jisté brněnské softwarové firmy, aby místo psaní o hrách počítačové hry aktivně tvořil. Na jeho místo nastoupil Honza Kuneš, což byla vynikající a logická volba: Honza již téměř rok nesl označení „nejaktivnější člen redakce“ a ze svého domácího modemu dělal drtivou většinu redakční práce. Realizoval po svém nástupu další změny layoutu, obsahu i politiky Doupěte a pokud chcete ochutnat jeho styl, můžete se mrknout třeba na jeho vánoční přání čtenářům z roku 2001.
Tak už i Doupě si můžete číst na záchodě...
Zatímco já si celou tu dobu vegetil v konzolové sekci Doupěte, chystala se další změna. Rok 2003 přinesl odchod Honzy Kuneše na poněkud zodpovědnější funkci redaktora Živě.cz a při hledání jeho náhradníka jsem se za kormidlo Doupěte dostal já. Jak to dopadlo, to je poměrně čerstvá historie. Konzolová sekce začala trpět nedostatkem času, který mi na ni zbýval a z jednoleté krize se vzpamatovává dodnes, na druhou stranu díky podpoře mých tehdejších nadřízených (a že si se mnou užili – viz. ta zmiňovaná nesnášenlivost autorit z mé strany:-)) z vedení Computer Pressu, jmenovitě Pavla Pospíšila,
ředitele médií a Jiřího Hlavenky, zakladatele/ředitele firmy na Doupěti vznikl internetový obchod s hrami (zde je na místě poděkování Honzovi Morkesovi, který na obchodě Doupě na Vltavě odvedl zdaleka nejvíc práce), zrodil se projekt Doupě DVD (jehož otcem, programátorem i grafikem je Jan Horčík, další poděkování je na místě) který nakonec přerostl do aktuálního nejmladšího dítěte Doupěte – časopisu se stovkou stránek za 29,- Kč a dvouvrstvým DVD za 79,- Kč. Zde bych neváhal největší zásluhy přičíst mému nástupci, Kamilu Gricovi. Zatímco pro většinu z vás, drazí čtenáři, jsou to všechno prostě jména, já před sebou vidím „rodinu Doupěte“ a lidi, kteří mu dali vše, co mohli.
Papír a web - začíná nová epocha
Rok ve funkci šéfredaktora Doupěte mne hodně naučil a také mi hodně vzal. Přesto jsem odcházel spokojený a s pocitem, že Kamil jakožto jeden z nejpracovitějších a nejbystřejších lidí v redakci bude vědět, co s Doupětem dál. A bude mít dostatek vůle se tomu obětovat do takové míry, jaká bude potřebná. Ze svého místa mohu jen těžko posoudit, nakolik se jeho úděl zkomplikoval nebo usnadnil tím, že na jeho místo nastupuje jiný ze stálých členů redakce a Kamil se bude nadále věnovat naplno časopisu. Tak nebo onak se rozpadem na časopis a web rozděluje i doupěcí rodina. Není dost dobře možné, aby stejní lidé psali články o těch samých hrách pro papír i web, takže zatímco vaši staří známí se povětšinou budou nadále snažit o uchycení nového herního časopisu na herním trhu, na www.doupe.cz se vynořují nové, svěží talenty, které pod přísnou rukou nového šéfredaktora mají příležitost začít novou pětiletku tak, aby na konci zůstal jen jeden. Jen jeden herní web, jehož tvář a styl budou milovat všichni čeští hráči bez rozdílů. Bude to tvrdá práce a kdoví, zda na to těch pět let bude stačit, ale hej – jsou přece vánoce, ne? Kdy jindy bychom si měli něco přát…