Titulů, které vám během hraní vykouzlí nefalšovaný úsměv na rtech (případně vystrašený úškleb, záleží na situaci) v současné době moc nebývá. Docílit toho lze především maniakálním smyslem pro detail, jelikož obyčejnými herními prvky už dnes vývojáři nikoho neohromí. Herní komunita je zkrátka příliš rozmazlená, a pokud chce studio uspět, musí se vytasit s něčím spešl.
Naughty Dog spojil provařené principy a namíchal je do neodolatelného survival koktejlu.
Už od prvního traileru měl The Last of Us svůj neopakovatelný vibe, přitom základní premisu, příběh či zasazení v žádném případně nelze nazvat originálním. Už to tady přeci stokrát bylo. A přesto…Naughty Dog opět uspěl. A jen tak mimochodem vytvořil nejlepší hru za celou historii studia.
Strastiplná cesta
Lidé, kteří šmakují žánr survival hororů (případně realistických thrillerů) najdou v recenzovaném kousku ráj pro své smysly. Inspirací je tu nespočet, prakticky nelze zahnout za roh, aby si hráč nevšiml chytrého využití survival motivu z filmu The Road, prostředí až do mrazení v zádech připomínajícího I am Legend a odkazů by se dalo najít ještě mnohem, mnohem více. Jen vám nechci zkazit zážitek z postupného objevování něčeho nového.
Přitom jak jsem poznamenal už úvodem, nic nového tu prostě není. Doprovod něčí osoby do místa určení je v každém druhém filmu, zombíci jsou v dnešní době něco jako národní hymna a o dospělý nádech se pokusilo hned několik titulů. Nutno podotknout, že úspěšně. V čem je tedy The Last of Us tak unikátní? V tom, jak vše do sebe zapadá.
Hned úvodních deset minut vás přitom namontuje do sedačky, ze které se budete jen těžko dostávat. Podobně úderný a emotivní úvody dnes letí, Naughty Dog se ale stejně překonal. Nesmíte se však nechat zmást akčním začátkem, Last of Us je především o cestě. O tom, aby hráč pozvolna vdechoval hutnou atmosféru, aby po kouskách sestavoval hrůzostrašnou skládanku událostí a o tom, aby se více sblížil s Ellie.
Ve dvou se lépe táhne
Přitom vše začíná tak nevinně. Hráč se ujme role Joela, který už má od propuknutí epidemie viru cordyceps pěkných pár desítek let na krku. Se svou parťačkou Tess se snaží vydělat na životobytí pašováním zbraní, léků a dalších maličkostí do a z karanténních zón. Je to nebezpečný život, Joel však už dlouho nezná nic jiného. Jaké je však jeho překvapení, když místo dalšího balíčku dostane do péče sebevědomou holčinu jménem Ellie, kterou je třeba doprovodit do tábora Světlušek, místní povstalecké skupiny. Ta chce učinit přítrž rostoucím nárokům vlády a Ellie v tom asi bude mít prsty. Jak už to tak ale bývá, ne vše jde podle plánu a Joela čeká velmi dlouhá a těžká cesta napříč USA. Roční pouť nám na gauči zabere přibližně 13 hodin, což je na lineární dobrodružství velmi úctyhodné číslo. A můžete si být jisti, že se nudit nebudete.
Hned zkraje musím poznamenat jeden podstatný detail. The Last of Us není pro milovníky rychlých headshotů a samopalů, střílejících za běhu. Odkojenci ze stáje Call of Duty mohou rovnou směřovat jinam. Recenzovaný titul je o nelítostném životě ve zpustošeném světě, surovém přežití, lidských vztazích a emocích. Akční momenty umně kombinuje s pomalými (pro někoho možná až příliš pomalými) pasážemi a dokonce se najde čas i na vtipkování. Naughty Dog však perfektně dávkuje veškerý děj, jelikož mají i klidné momenty co nabídnout. Pokud zrovna nekucháte bandity, prozkoumáváte prostředí, sbíráte suroviny a kecáte s Ellie o hudbě, ženách a tak vůbec. O tom přece život je, nebo ne?
Když pěstí, tak pořádně
Hra velkou měrou odměňuje kradmý postup. Nábojů je totiž poskrovnu (pokud tedy nehrajete na nejnižší obtížnost, což by bylo hříchem nejvyššího kalibru) a hráč je nucen během bojů taktizovat. Boje se přitom dělí na dvě skupiny – bitky s živými protivníky a s nakaženým obyvatelstvem. Od zombíků žádné chytré počínání očekávat nelze, většinou vám jdou přímo po krku a někteří více nakažení si s ničím nelámou hlavu (nebo to, co z ní zbylo). Stačí si je pustit k tělu a sledujete nahrávací obrazovku. Zde musím před tvůrci smeknout, jelikož je hra opravdu tuhá, což jen přidává na atmosféře a nezřídka kdy jsem se přistihl v krytu s naplněnými trenkami, jelikož jsem se jednoduše bál vylézt do přímé konfrontace.
Právě tak mají působit thrillery s prvky survival hororu a Naughty Dog to odvedl brilantně. Během svého putování narazíte hned na několik druhů nakažených, překvapení vám ale kazit nehodlám. Přejděme tedy k živým protivníkům. Většinou jde o bandity a vojáky, kteří pašeráky moc v lásce nemají. Tyto boje jsou diametrálně odlišné, jelikož vyžadují notnou dávku přemýšlení a taktiky.
Nepřátelé totiž na nic nečekají, aktivně se pohybují, mění pozice, koordinují útoky a velmi často tak dostanete nečekaně obuškem do zátylku. Boje jsou díky tomu neuvěřitelně intenzivní a osobní, protože půjdete hezky do blízkého kontaktu. Na to vám poslouží předměty z okolí a věřte, že si milerádi přiběhnete s někým vyřídit účty s cihlou namísto toho, abyste si to vysvětlovali střelbou. Proč? Protože to vypadá lahůdkově.
The Last of Us je brutální. Hodně. Místo toho, aby však používal brutalitu samoúčelně se jedná o aktivní herní prvek, který má v prostředí své pevné místo. Svět okolo je brutální, nemilosrdný a smrtící. Jak jinak to hráči donést, než ulétávajícími končetinami a krví na stěnách? Na výsledném zážitku se přitom zdaleka nejvíce podílí umělá inteligence.
V zásadě nelze nikdy předem odhadnout, co nepřátelé udělají a kam se vydají.
Ne, že by byla bůhvíjak revoluční, to vskutku nikoliv. Povětšinou se drží na velmi slušné úrovni, společníci se až na výjimky nikde nezadrhávají a nepřekáží, stejně jako nepřátelé nemají problém s navigací v prostředí. Co však umělou inteligenci posunuje o pěkný kus dál je její nepředvídatelnost. Živě si pamatuji údiv redaktorů na nedávné prezentaci, plná hra tento aspekt jen potvrzuje.
V zásadě nelze předem odhadnout, co nepřátelé udělají a kam se vydají. Zdánlivě totiž nemají předem vytyčené trasy a šablony chování, což přidává opět notnou dávku realismu. Každý váš pokus se k někomu připlížit či někoho potichu obejít tak bude riskantní. Co když se teď otočí? A co když půjde jinam? To dělá každý střet unikátním a nepředvídatelným. Ano, rozhodně čas od času narazíte na kiks, jako je menší zaseknutí v prostředí či vzájemné překážení v chůzi, to je však spíše sporadické a nijak neotravuje.
Batoh plný kvérů
The Last of Us se snaží být za každou cenu realistickým titulem, ne vždy se mu to však daří. Váš zbraňový arzenál se totiž rozšiřuje mnohem rychleji, než by si to váš batoh mohl dovolit a i když většinu vybavení fyzicky vidíte na Joelovi, neviditelné kapsy se nezapřou. To vývojářům rozhodně nemám za zlé, přílišný příklon k realismu hratelnosti často škodí a vezmeme-li v úvahu, nakolik těžké jsou boje, nějakou tu pistoli navíc uvítáme s otevřenou náručí.
Různorodost se titulu upřít nedá, během své cesty naleznete pistole, brokovnice, ostřelovačky, podomácku vyrobené granáty či dokonce labužnický luk, se kterým se nabodávají hlavy jedna radost. Vše je dobře vyvážené a použitelné. Velmi mě potěšila možnost si každou zbraň upravit a vylepšit, k čemuž slouží kutilské stolečky. Dorazíte, zlepšíte si dostřel u luku, zásobník u pistole a razíte dál. Rychlé a praktické.
Nepočítám-li zbraně, životně důležitým je váš batoh samotný. V něm totiž máte přístup k rychlém craftingu, který je možný díky sbíraným surovinám. Hned na koleni si tak vyrobíte nůž, Molotov, na příruční zbraň si namontujete nůžky či si pořídíte lékárničku. Vše lze přitom najít v prostředí, takže se vyplatí hledat. A pořádně. Trefným detailem je nutnost používat batoh v reálném čase, což platí i pro uzdravování a výměnu zbraní. To pro změnu přispívá k některým opravdu nervydrásajícím momentům, kdy někde v rohu horlivě léčíte střelné zranění, zatímco se kolem shlukují nepřátelé. Paráda.
Krásy apokalypsy
Chodit kolem horké kaše tu jaksi nemá smysl, většinu předností grafického kabátku už jste postřehli v nespočtu videí a screenshotů. The Last of Us vypadá skvěle. Nebál bych se titul označit za jednu z nejlépe vypadajících her současné generace konzolí. Jeho největší síla však netkví v tom, jak rychle dokáže usmažit grafický čip konzole, nýbrž v malých detailech. A každý, kdo se ve hrách byť minimálně vyzná, vám řekne, že detaily jsou vším.
Může to být živě vytvořené americké městečko. Mohou to být plakáty kdysi promítaných filmů. Může to být způsob, jak se vám Ellie schová pod ruku nebo jak voda reaguje na objekty. The Last of Us nepřestává vizuálně udivovat, ať hrajete první nebo desátou hodinu, a to je co říci. Titul je natolik napěchovaný detaily, že dokáže přetvořit na první pohled nudnou procházku ulicemi v unikátní zážitek. Právě díky tomuto prvku je hra zajímavá, i když se nestřílí. Je totiž na co koukat.
Absence volnosti vůbec nevadí, hlavním tahounem je příběh.
Vše je pak završeno povedeným prostředím, které je sice lineární s naprosto minimálním počtem odboček, to se však vzhledem k tempu a stylu příběhu dalo očekávat. Osobně mi absence volnosti nevadila, pohlcující příběh vás totiž neúprosně táhne dál.
Naughty Dog je znám svým filmovým přístupem k postavám a ději. Všechny filmečky jsou točeny v celistvém duchu (rozuměj motion-capture a zvuk), což je znát. Herecké výkony jsou perfektní, emoce se dají velmi rychle nasát a o to intenzivnější jsou pak dojemné a těžce stravitelné momenty. Z hlediska filmového podání a dabingu dokázali vývojáři vždy nabídnout naprosto nekompromisní zážitek a The Last of Us není výjimkou. A pokud se vám to stále nezdá, zaposlouchejte se do tichých strun ústředního motivu a bude vám to jasné.
[gamebox The Last of Us:23711]
The Last of Us nepřináší do žánru nic nového a neokoukaného. Opuštěná planeta, vir, ničící obyvatelstvo, pobíhající zombíci a krvavé přežití, to vše už jsme měli možnost vidět jinde. Tvůrcům se to však podařilo podat přece jen trochu jiným způsobem. Dospělejším způsobem. Vtisknout postavám život, donutit hráče podílet se na jejich osudech. Existovala velká šance, že půjde "jen" o další dobrou hororovou hru. Všechny prvky však do sebe ideálně zapadají a Naughty Dog ke konci životního cyklu konzole PS3 vytváří po všech stránkách vyleštěný titul, který si zaslouží vaší pozornosti. Dokážete být poslední z nás?