Vyhlášení soutěže Doupěte a Gamestaru můžete nalézt v tomto článku, zde jsme potom přinesli první ukázku z vaší tvorby. Nyní se již pojďme ponořit do vašich prací...
Jak vtahující může být hraní pořádného RPG, to se dozvíte z následujících řádků. Podotkněme, že RPG jsou o to nebezpečnější, čím déle jejich hraní trvá oproti jiným herním žánrům. Mnoho desítek hodin může pořádně pocuchat vaše nervy i tělesnou schránku obecně. Odstrašující příklad (pro někoho naopak oslavnou ódu na mistrovská díla Black Isle:-)) naleznete v tomto příspěvku...
Zážitek z hraní: Icewind Dale II
Byl deštivý den, snad sobota, nevím, nerozeznával jsem již dny ani hodiny. V pokoji s tmavými závěsy osvěcoval mou postavu s křečovitě zkroucenými údy i tváří pouze monitor, na jehož obrazovce se odehrával urputný boj v dlouhém, dech beroucím dobrodružství. V těch dnech jsem nedržel v ruce myš, ale svíral jsem meč Bastard potřísněný rudou skřetí krví, ani jsem neurčoval směr pomocí kláves, ale sám jsem se procházel nehostinnou krajinou a nahlížel do rozbitých oken zbořených domů skřety napadnutého města. Celou svou bytostí jsem byl zavlečen do problémů světa Icewind Dale II a nebýt reálného prosebného volání své tělesné schránky o doplnění proviantu, byl bych zcela přesvědčen, že žiji v troskách se topícím městě, spím v knajpě plné opilých žoldnéřů a pokoj se mnou sdílí pološílený čaroděj s prohnaným zlodějem a barbarem s neutuchajícím hladem po boji a krvi. Rozhlížím se po pokoji, pomalu se probírám k životu v našem světě a těším se, až se znovu vrátím ke svým kamarádům z uložené pozice...
Světový trhák s poetickým jménem Mafie, který vyšel z české dílny Illusion Softworks, se pro našince stal nejlepší hrou loňského roku (v zahraničí bodovala obecně spíše Medal Of Honor). Inspirace, kterou je Mafie nabitá, dokázala s lidmi dělat různé věci, viz. následující příspěvek.
Mafie
Na příchod Mafie jsem se důkladně připravoval již delší dobu... Účet za pizzu takřka zruinoval mého kmotra a slovník italštiny byl v době vydání hry otevřen na straně začínající slovem Omerta.
"Mám to! Mám to tam!". Sousedům jsme posléze vysvětlili, že se je nesnažíme rušit nadmíru bohatým sexuálním životem, ale že jsme právě nainstalovali vskutku vzrušující lahůdku. Můj první pocit ze hry byl dle očekávání, ale netrvalo dlouho a pokorně jsem stáhl rozlišení i efekty asi o polovinu - pokud vlastníte sestavu starší jednoho roku, doporučuji vám totéž. Mezi hardwarově nenáročné hry Mafie opravdu nepatří. Odměnou nám budiž nadmíru kvalitní grafické i zvukové parádičky, kterých je ve hře dost a dost.
Nu, myslím že cca půl roku po vydání Mafie je celkem dost zbytečné rozepisovat se o tom, co již stejně máme všichni doma na hardisku ve složce NEMAZAT, takže z trochu jiného soudku...
Tak už jsem s ní sám
copak že s ní udělám?
Setřu vlhko jedním tahem,
už nad vzhledem slintám blahem.
Musím na ni zlehýnka,
je jak něžná květinka
mluví na mne jenom hezky
super je, že je to česky.
Hrajeme si spolu dlouze
oddávám se vášni touze
Trvalo to jenom chvíli
a už jsme byli oba v cíli!!
Děkuji Ti
MAFIE
Mnoho lidí si pamatuje na národní i světové šílenství, které způsobil Doom, ale málokdo si dnes již vzpomene, že něco podobného později rozpoutal i Duke Nukem 3D. O to nostalgičtější jsou zápisy z kroniky následujícího hráče.
Duke Nukem
Poprvé jsem ho potkal na Invexu. Kolem stánku bylo namačkáno tolik lidí, že přes ně nebylo vidět, a jen odněkud zepředu se ozýval strašný řev. Jako správný hráč jsem nasadil lokty a netrvalo dlouho, stál jsem mu tváří v tvář. A jako kdyby věděl, o jak důležitou chvíli v mém životě jde, Vévoda se začal snažit. Kusy masa létaly vzduchem, prasopolicisté ječeli a Duke Nukem to kořenil další ze svých hlášek. Stál jsem před monitorem, pusu dokořán a nemohl uvěřit.
Za půl roku již byly síťové večery u Duka samozřejmostí. Postupem času večery přerůstaly v noci a ještě později v brzká rána. A několik hodin u počítače podpořené nedostatkem spánku se muselo nějak projevit. Po školních chodbách jsme raději zásadně štráfovali, při zahlédnutí spolužáka (nepřítele) se řvalo „RPG“ a za rohy se nakukovalo velice opatrně. Obzvláštně zrádné ale byly hasicí přístroje. Kdo někdy hrál Duka, jistě ví, co takový hasičák při výbuchu provede, a drží se od něj raději dál. U nás na školní chodbě byly čtyři. Než jimi člověk opatrně prokličkoval, tak už byl pro smích celé škole. Ale my jsme na posměch nedali, dál jsme se zarputilým výrazem bloudili školou, odhadovali úhly stěn (aby se nám náhodou granát neodrazil zpátky) a za každým květináčem hledali lékárničku.
Když jsem tedy přemýšlel, co byl můj nejlepší zážitek z hraní, hned mě napadlo toto období. Sice jsme si uvědomovali, že z Duka malinko blbneme, ale utěšovali jsme se pohledem na naše nebohé kamarády, kteří propadli Tetrisu. Ti totiž chodili po chodbách a kromě neustálého duševního rovnání kostiček museli generovat náhodně další, počítat skóre a ještě si pamatovat tabulku nejlepších výsledků.
Illusion Softworks po Mafii nabídli svým největším fanouškům v rodné zemi i celému světu další potencionální pecku, jejíž kvality nejlépe dokládá nadšená amatérská recenze, tvořící obsah následujícího, pro dnešek posledního příspěvku...
Vietcong
Vítejte v pekle vietnamské džungle aneb konečně vychází očekávaná česká akce s prvky taktiky, která námětově vychází z amerického konfliktu ve Vietnamu. Jakožto fanda demoverze hry, která nás nechala okoštovat hru pro více hráčů - a nutno podotknout, že dle ohlasů se stala opravdu úspěšným počinem, jsem se o to více těšil na verzi plnou, respektive hru pro jednoho hráče. Ta začíná dle předpokladu tím nejdůležitějším; tréninkem, jenž hráče seznámí s ovládáním hry. Jakožto obyčejný vojín pocítíte drsnou drezůru nadřízeného, který vás nechá v případě špatného plnění úkolu v druhý den zrána čistit zubním kartáčkem latrínu. Alespoň to říká... Nutno přiznat, že budete pravděpodobně okamžitě nenávidět jeho hlas, jeho průpovídky i jeho zelený mozek (v této souvislosti musím podotknout, že jsem moc zvědavý na český dabing). Skutečná hra startuje příletem na základnu, kde se hráč coby Steve Hawkins stane velitelem malé jednotky vojáků (k nevoli některých z nich). Kolotoč různorodých misí začíná, zhruba v polovině vám asistuje vaše jednotka složená z jednotlivých profesí (zdravotník, stopař, radista, kulometčík, zásobovač, sniper), ve zbytku si počínáte na vlastní pěst. Misí s jednotkou se není třeba obávat, poněvadž hráč vždy ovládá pouze sám sebe; co se týče ostatních, jejich počínání ovlivňujete přes jednoduché rozkazy v menu, případně přímou interakcí.
Největší deviza Vietcongu spočívá ve fantastickém množství skvělých nápadů; a začínají už po příletu na základnu. Hráč se má hlásit u velitele, přičemž si tam musí sám dojít. Může si tak projít fungující tábor budící dojem "pohody" a nudy. Posléze se základna omezí na vaši ubikaci a zbrojnici, kde vždy naleznete nějakou tu novou zbraň (na M16 nedám dopustit), a to i nepřátelskou. Ale i to stačí, vaše ubikace totiž čítá stůl se složkou dokumentů, průběžně doplňovaným deníkem, pohodovým rádiem a podobně. Tyhle věci "navíc" musely dát práci, a to vše jenom proto, aby vznikla perfektní atmosféra. V ničem nezaostávají ani mise samotné; o nich podrobněji později; čeká nás například záchrana zajatce, projížďka v džípu, tunely, automatický průlet vrtulníkem, přičemž hráč "kropí" pozemní cíle...
Všemu jde na ruku příjemné ovládání a ozvučení hry. Hudba se moc povedla a video je také hodně dobré a snad ještě lepší než Mafia.
Takže v tomto duchu se nesly pokusy obyčejných hráčů o souboj s „hrou na psaná slova“. Jak sami vidíte, psát o hrách čtivým způsobem není nic jednoduchého, kromě dobrých nápadů a talentu to chce také cvik a dokonalé zvládnutí naší mateřštiny, na což mají nadšení hráči obecně málo času:-). O to více si vážíme všech soutěžních příspěvků a děkujeme za vaši snahu – odměna jistě stála za to. U podobné soutěže, snad již brzy, nashledanou!