Warhammer Chaosbane: jedna bitva střídá druhou (recenze)

U her, které využívají nějakou ze známých značek, je důležité, jestli má co nabídnout i pro hráče, kteří s ní nikdy před tím nepřišli do styku. Osobně zrovna s Warhammerem moc zkušeností nemám, ale v případě Chaosbanu to vůbec nevadí. I když znalci značky budou bezpochyby poznávat četné odkazy tohoto velmi rozsáhlého fantasy světa, zdejší příběh dokáže obstát sám o sobě, což je rozhodně velké plus pro hru jako takovou.

Chaosbane je opravdu diablovkou v tom nejlepším smyslu slova.

Po válce mezi Impériem a temnými bohy to vypadalo, že konečně bude na chvíli klid. Dlouho to ale nevydrží, protože nový vládce Magnus je kýmsi proklet a je na vás, abyste se prokletí zbavili a po cestě vyřídili i kult bohů Chaosu, který za tím vším stojí. Kdo jiný by to také měl být než zdejší hrdina, který Magnovi pomohl s vítězstvím ve výše zmíněné válce.

Máte na výběr ze čtyř předem předpřipravených hrdinů, mezi které patří klasický válečník, mág, slayer a lučištnice. Každý z nich má trochu rozdílnou hratelnost, ale pokud jste už nějakou podobnou fantasy hru hráli, nic moc vás nepřekvapí. Perfektně zapadají do stereotypu svých povolání a tudíž i stylu akce, kterou z nich dostanete. 

Ještě před tím, než se vydáte na první misi, doporučuji zamířit do nastavení obtížnosti. V základu je nastavena na “Normal” a upřímně, pokud to tak necháte, ochudíte se o velkou část zábavy. Nepřátele jsou totiž na tuto obtížnost neuvěřitelně tupí. Divil jsem se, že to u tak jednoduché hry, kde okolní monstra vlastně jen bezhlavě útočí, jde udělat tak nesmyslně. Nižší obtížnost totiž znamená nejen to, že monstra méně vydrží, ale místo toho, aby na vás útočili, jen tak pobíhají kolem nebo se zasekávají o objekty.  

Od “Hard” obtížnosti už se ale takové věci nestávají. Běžní nepřátelé stále nejsou žádný problém, ale ne souboj s bossy to už chce trochu skillu. Přišlo mi, že jsou někdy až zbytečně nabušení, a i když jste v celé kapitole neměli nejmenší problém, boss vám může pěkně zatopit. Pokud je to na vás ale stejně málo, můžete jít ještě o něco výš. Celkem je tady totiž 10 nastavení obtížnosti, přičemž Chaos 5 opravdu nemáte šanci zvládnout sami.  

Kooperace pozvedává hratelnost na ještě vyšší úroveň zábavy.

Když už na to nestačíte, proč si tedy nezavolat někoho na pomoc? Multiplayer u diablovky v dnešní době nesmí chybět a v Chaosbanu najedete jak online, tak lokální kooperaci. Chaosu se tak můžete postavit až ve čtyřech lidech a úroveň zábavy se tak matematicky násobí. Lokální kooperaci vůbec považujeme za skvělý herní prvek, který by neměl chybět v žádné podobně stavěné hře.

Hrdina podle chuti

U ARPG žánru je celkově důležité, abyste si svoji postavu mohli upravit tak, aby odpovídala vašim představám. V tomhle ohledu Chaosbane hráče dosti omezuje. Všechny čtyři postavy jsou předem připravené. Levelováním si pak odemykáte nové schopnosti, kterých ale není moc. Většinou jsou to jen vylepšené varianty skillů, které už dávno máte přístupné. Mimo klasických útoků a kouzel do toho spadají i pasivní schopnosti.  

Akce je zábavná a frenetická, schopností by ale mohlo být více. 

Set schopností si tady skládáte podle toho, kolik zrovna máte k dispozici skill pointů. Je tedy jedno, že nějakou z nich již máte odemčenou. Pokud body vyplýtváte na jiné schopnosti a už jich nemáte dostatek, tak si budete muset zvolit nějakou, která jich potřebuje méně. Není jich ale tolik, abyste kolem toho museli nějak strategizovat.

Ve výsledku to vypadá tak, že se rozhodujete mezi tím, kterou ze zvolených schopností si do setu vyberete ve vylepšené variantě a která vám naopak postačí v základu. Diablo 3 bylo mimo jiné kritizované kvůli tomu, že oproti předchozím dílům byl vývoj postavy celkově dost zjednodušený. Chaosbane mi v porovnání s ním přijde v tomto ohledu ještě jednodušší. 

Vedle klasického vývojového stromu je tady ještě God Skill Tree, ve kterém se prokousáváte skrz maličké bonusy k novým schopnostem. V tomhle případě vám levelování nepomůže. Jednotlivé větve si odemykáte za fragmenty a peníze, které padají z nepřátel.

Mimo to z nich občas získáte i nějaké to vybavení. Je to také jediná cesta, jak se k něčemu novému v úvodních částech hry dostat. Něco jako obchodníci tady nefunguje, svoje nadbytečné věci můžete jen věnovat do guildy sběratelů, kde za každý další level reputace získáváte odměny.  

Vizuálně se nový Warhammer rozhodně povedl, je správně brutální a akční

Kromě hlavních misí, kde jdete po krku Chaosu, můžete také po dokončení kapitol vyrazit na expedice nebo boss rushe. V obou případech je to ale jen nepotřebná výplň. Neměl jsem vůbec potřebu ještě jednou se vracet do okoukaných prostředí. To je celkově jeden z největších problémů titulu. Hodně rychle se okouká. Prostředí se s každou kapitolou mění, ale mě zdejší kněz už po šesté poslal do stok, protože tam zase něco objevil, tak jsem si říkal, že se vývojářům asi nechtělo dělat s dalšími lokacemi, a tak recyklují jedny a ty samé dokola. Jinak je vizuální stránka rozhodně povedená a nedělá ostudu syrovému a brutálnímu světu Warhammeru.

Stereotyp se pak bohužel jen prostředí, ale i hratelnosti. Žádný znatelný problém sice nemá, jen jsem si musel trochu zvykat na ovládací schéma, které se od ostatních her tohoto typu trochu liší. Hra funguje tak, jak má. Když s ní ale pár hodin strávíte, tak rychle omrzí.  

Hru jsme testovali na Playstationu 4 Pro s monitorem Philips Momentum (32", 4K, HDR)