Znovu jsme si zahráli původní Assassin’s Creed a i přes svůj pokročilý věk hra stále nabízí autentickou zábavu revolučního titulu.
První díl nyní velmi známé série Assassin’s Creed vyšel již v roce 2007. Jednalo se o revoluční titul, který nabízel, dosud nevídaný zážitek a zařídil Ubisoftu sérii, které se drží až do dnešních dní. Prvního asasína jsem hrál, když jsem ještě skoro ani neuměl číst a byl to pro mě vstup do herního světa.
Samozřejmě se s tím pojí spousta nostalgie, ale ani ta nedokáže odvést pozornost od tehdejších nedokonalostí. O po všech těch letech mě ale velmi příjemně překvapilo, jak obstojná hra to stále je. Podle mého názoru jí současné přídavky do série nesahají ani po kotníky.
Hodně velkou roli v tom hraje příběh a celkové zasazení. První asasín se odehrává zhruba v době, kdy opravdu hašašíni a Templáři existovali. Blízký východ je zpracován na svou dobu krásně a jediné, v čem hra v současných očích trpí jsou zastaralé herní mechaniky.
Příběh, který sleduje Altaira a Desmonda, do dnešního dne považuji za druhý nejlepší příběh série hned po Eziovi. Postavy jsou skvěle napsané a vyprávění, i když se zdá být jednoduché, pokrývá velkou škálu témat a rozvíjí Altairovu zápletku na výbornou. Přeci jen se jedná v podstatě o jediný díl, který vyobrazuje bratrstvo jako veliký celek, a to samo o sobě navodí neskutečnou atmosféru. Dalo by se argumentovat, že to samé dělá i nedávný Mirage, ale buďme upřímní, tam stál příběh za starou belu.
Městské prostředí, skákání po střechách a schovávání v davu, to je to, co prvnímu dílu dává duši. I dnes si říkám, že přesně tohle bych od dalšího Assassin’s Creed potřeboval. Úplně jsem žasl, když jsem se opět po letech dostával do města schovaný mezi skupinkou učenců, jako kdybych byl jeden z nich. Odposlouchávání na lavičce a kapsářství v davu působí stejně dobře jako kdysi.
Hra ovšem není dokonalá, nikdy dokonalá přeci jen nebyla. Například souboj je neskutečně jednoduchý a plochý. Dva druhy útoku a odražení, které instantně zabije nepřítele, nenabízí vůbec žádnou výzvu. Plížení bylo v podstatě nepřítomné, jelikož se Altair neuměl ani přikrčit. Při zpětném pohledu v tomto hra nabízela opravdu málo možností.
Úplně jsem třeba ale zapomněl, že každému příběhovému zabití předcházel řetězec úkolů, který se zaměřoval na sbírání informací v různých formách nebo, že Altair získává své dovednosti postupem příběhu potom, co byl skoro zabit. Jediné, co i po letech zůstává stejným problémem, je repetitivnost celého postupu hrou. V podstatě všechny úkoly byly to stejné, jen v interakci s jinou postavou. Je to nemilé, ale je to vroubek, který si hra nese už od svého vydání.
Ovládání parkouru pomocí třech tlačítek mě zasáhlo úplně nepřipraveného, ale celkově bych označil parkour za superiorní tomu, co máme dnes. Nevylezli jste na každou kravinu a Altair rozhodně neskákal po střechách jak kamzík. Co víc, tak ovládání parkouru pomocí třech tlačítek dokonce zamezovalo tomu, abyste někde skočili tak, jak jste nechtěli, což v současných dílech velmi postrádám.
Nedá se nevšimnou rozhraní, které rozhodně zkoušku času neobstálo, jelikož je docela nepřehledné a neohrabané. Dalším trnem v patě je například i nemožnost plavat, která spoustu z nás stála mnoho umírání.
Dá se říci, že první díl jedné z největších herních sérií už měl duši a příběh, který celý zážitek táhl vedle parkouru ze všeho nejvíce. V této době byl ještě příběh mimo Animus velmi zajímavý a oba světy se dokonale protínaly. Desmond jako protagonista je upřímně již nenahraditelný a ví to i sám Ubisoft, když od příběhu mimo Animus už upustil, nebo minimálně mu nedává stejný prostor jako dříve.
Co se prvnímu asasínovi odepřít nedá, je jeho dopad na herní průmysl a vývoj. Právě tato hra dala za vznik pokračování v roli Ezia a celkově zpopularizovala žánr akčních adventur v otevřeném světě. I přes své nedostatky se stále jedná o titul, který si s radostí zahraji a nebudu litovat jediné minuty a stejně tak byste neměli ani vy, protože i po letech je to stále dobrá hra, která minimálně příběhem drtí současné díly na plné čáře.